Z hlubin zelené a modré

Nové město, druhá nejstarší část Erinu, zaplňuje zbylé dvě třetiny Dunrilina ostrova. Jeho hlavními ulicemi jsou do Starého města vedoucí Erinská třída a také Jižní a Severní nábřeží. Ostatní uličky jsou většinou široké alespoň pro osm lidí.

Obrovským úsilím byly v Novém městě v letech 787-806 vykopány tři široké kanály a spousta menších. Radničním, Širokým a Příčným, jak se ty tři hlavní jmenují, by mohly proplout i námořní lodě, to by ovšem nesměly být překlenuty mosty. Radniční kanál získal své jméno po Nové radnici, která stojí na jeho východním břehu. Tento komplex několika budov, typický svojí šestihrannou věží, je domovem celního úřadu, správy přístavu, lodního a obchodního registru, obchodní rady a dalších institucí, nezbytných pro obchodování.

V Novém městě bydlí ti nejúspěšnější velkoobchodníci a spousta umělců. Oproti konzervativnímu Starému městu je to Nové plné extravagance a volnosti. V malých dílnách se tu vyrábějí ty nejkrásnější a nejdražší věci. Ať už jde o šperky, šaty, nádobí, obrazy, nebo nábytek, vždy je vše prvotřídní kvality. Čemuž ovšem odpovídá i cena. Svůj svatostánek tu má Mirtal a v jednom ze zdejších chrámů Dunril je známý Peleantamirův oltář.

Lidé žijící v osadách na pobřeží jsou uvyklí těžké práci a stavějí se k ní čelem. Každá z vesnic je pod patronátem jednoho z kupeckých erinských rodů, které si vždy chrání své investice. Záleží jim na tom, aby kolonie vzkvétaly, těžily v pralese drahocenné suroviny (dřevo, koření, vzácné kožešiny, živá cizokrajná zvířata, rostliny s magickými účinky a mnohé další) a jejich obyvatelé byli spokojení. Proto ti, co mají štěstí a přežijí, si na špatný výdělek rozhodně nemohou stěžovat. V tom je ovšem ta největší potíž - člověk musí přežít. Stačí chvilka nepozornosti a padající strom rozdrtí příliš bezstarostného dělníka. Nevinné, sotva viditelné bodnutí se během následujícího týdne promění v smrtelnou nemoc a bezelstně se podělí o své potěšení s polovinou lidí v kolonii. Domorodci se rozhodnou, že právě tahle kolonie nemá v džungli místo a následující noci ji přepadnou, vypálí a obyvatele vybijí. Někdy se ani nenajde mrtvé tělo, člověk se prostě ztratí. Neviditelní predátoři, ostré drápy v zeleném přítmí, jed kapající z korun stromů, to vše patří k tomuto nebezpečnému životu. Ale stačí přežít dost dlouho a už nemusíš šetřit, počítat každý měďák. Ovšem kupodivu ti, co si vydělají dost peněz, jenž by jim vystačil na zbytek jejich života, obvykle neodcházejí zpět na Lendor nebo do Erinu. Zvykli si už natolik na nebezpečí, džungle se stala jejich drogou.

Pod Araveidskou planinou leží jeden ze dvou potopených klášterů Subotam, Siítra (trosky druhého se nacházejí u kořenů Barbarských ostrovů, kde je neustále zalévá žhavá láva vyvěrající z podmořského zlomu). Vede k němu cesta přes křižovatku s numonským pohostinstvím Dvě šupiny a druhou, kde stojí chrám Dunril postavený a chráněný vodními elfy. Cesta až přímo k Siítře není snadná, lemuje ji otrávená voda z doupat temných myšlenkových bytostí a oblast obývaná zářícími rejnoky, oslepujícími a paralyzujícími své oběti. Komu se však podaří překonat všechny nástrahy, ten spatří nepokořenou stavbu kláštera, kterou ani Velké zemětřesení, ani masa vody nesrazila do bahna mořského dna. Kolem kláštera podvodní život nebývale ožívá a mnoho pronásledovaných duší zde nalezlo pokoj a naplnění svých životů. Stejně jako suchozemci mají subotamy, mají podmořští obyvatelé siítry. Tito mistři boje s myšlenkovými bytostmi a strážci dobra vyrážejí neustále z kláštera na výpravy po celém Vnějším moři a pátrají, kde by mohli pomoci. Své poslání našli kdysi dávno zapsáno ve zdech a základních kamenech Siítry. Zprvu mu příliš nerozuměli, ale postupem času se od různých podvodních národů dozvěděli pravdu a od těch do čekají, až k ním subotamští bratři zavítají. Dnes už ví, že ta doba je blízko, a pak už se nebude mluvit o ztracené Siítře, ale o Siítře znovunalezené, připojené zpět k Subotamu.

Tento druh velikého ještěra, žijící v Duhovém pralese je svou povahou velmi divoký a bojovný a jde o zdaleka nejnebezpečnější druh ještěra, jaký v Pralese žije. Poketli chodí pouze po mohutných zadních nohách, na kterých se dokáží pohybovat velmi, velmi rychle. Přední mají zakrslé a k ničemu je neužívají. Mají dokonalý sluch a čich, ale špatný zrak, což ale nijak nesnižuje jejich nebezpečnost. Kdyby se napřímili, dosáhli by výšky přes tři metry, ale tím, že chodí v předklonu, dosahují přijatelných dvou metrů. Jejich kůže je zelená se žlutými skvrnami, na masivní hlavě pak mají zkostnatělý hřeben a v tlamě spoustu ostrých zubů. Asarijští kněží kdysi dokázali svou mocí ochočit asi dvě stovky poketlů a z těch nyní pochází celá domestikovaná, ale stále nebezpečná populace ještěrů, kterou Asarijci využívají jako jízdní zvířata. Existují však ale i divoce žijící poketli. Jsou samotářští a sdružují se jen za účelem páření, jinak jsou vůči sobě nepřátelští. Mají svá teritoria, která si bedlivě střeží před ostatními dravci, nebo lidmi.