Z hlubin zelené a modré
"Nový, město? To vám je něco. Každej barák je jak zámek. Tam se má fajně i ten kdo robí uklizeče."
Rolník ze Západní půle
|
Nové město
Nové město, druhá nejstarší část Erinu,
zaplňuje zbylé dvě třetiny Dunrilina ostrova. Jeho hlavními ulicemi
jsou do Starého města vedoucí Erinská třída a také Jižní a Severní
nábřeží. Ostatní uličky jsou většinou široké alespoň pro osm lidí.
Obrovským úsilím byly v Novém městě v letech 787-806 vykopány tři široké kanály a spousta menších. Radničním, Širokým a Příčným, jak se ty tři hlavní jmenují, by mohly proplout i námořní lodě, to by ovšem nesměly být překlenuty mosty. Radniční kanál získal své jméno po Nové radnici, která stojí na jeho východním břehu. Tento komplex několika budov, typický svojí šestihrannou věží, je domovem celního úřadu, správy přístavu, lodního a obchodního registru, obchodní rady a dalších institucí, nezbytných pro obchodování.
V Novém městě bydlí ti nejúspěšnější velkoobchodníci a spousta umělců. Oproti konzervativnímu Starému městu je to Nové plné extravagance a volnosti. V malých dílnách se tu vyrábějí ty nejkrásnější a nejdražší věci. Ať už jde o šperky, šaty, nádobí, obrazy, nebo nábytek, vždy je vše prvotřídní kvality. Čemuž ovšem odpovídá i cena. Svůj svatostánek tu má Mirtal a v jednom ze zdejších chrámů Dunril je známý Peleantamirův oltář.
To, co jistě nepříjemně překvapí každého, kdo se do Erinu dostane poprvé, zvláště jde-li o dobrodruha, je zvláštní Vyhláška o zbraních. V té se všem návštěvníkům města nařizuje odevzdat hned po přistání (a jinak než lodí se do Erinu dostane málokdo) na Správě zbraní veškerou železnou zbroj a také zbraně. Ponechat si návštěvníci smí jen kordy, dýky, krátké meče, tesáky, rapíry a šavle. Povoleny nejsou ani střelné zbraně a větší štíty. |
Osadníci
Lidé žijící v osadách na pobřeží jsou uvyklí
těžké práci a stavějí se k ní čelem. Každá z vesnic je pod patronátem
jednoho z kupeckých erinských rodů, které si vždy chrání své investice.
Záleží jim na tom, aby kolonie vzkvétaly, těžily v pralese drahocenné
suroviny (dřevo, koření, vzácné kožešiny, živá cizokrajná zvířata,
rostliny s magickými účinky a mnohé další) a jejich obyvatelé byli
spokojení. Proto ti, co mají štěstí a přežijí, si na špatný výdělek
rozhodně nemohou stěžovat. V tom je ovšem ta největší potíž - člověk
musí přežít. Stačí chvilka nepozornosti a padající strom rozdrtí příliš
bezstarostného dělníka. Nevinné, sotva viditelné bodnutí se během
následujícího týdne promění v smrtelnou nemoc a bezelstně se podělí o
své potěšení s polovinou lidí v kolonii. Domorodci se rozhodnou, že
právě tahle kolonie nemá v džungli místo a následující noci ji
přepadnou, vypálí a obyvatele vybijí. Někdy se ani nenajde mrtvé tělo,
člověk se prostě ztratí. Neviditelní predátoři, ostré drápy v zeleném
přítmí, jed kapající z korun stromů, to vše patří k tomuto nebezpečnému
životu. Ale stačí přežít dost dlouho a už nemusíš šetřit, počítat každý
měďák. Ovšem kupodivu ti, co si vydělají dost peněz, jenž by jim
vystačil na zbytek jejich života, obvykle neodcházejí zpět na Lendor
nebo do Erinu. Zvykli si už natolik na nebezpečí, džungle se stala
jejich drogou.
Podmořská říše
Pod Araveidskou planinou leží jeden ze dvou
potopených klášterů Subotam, Siítra (trosky druhého se nacházejí u
kořenů Barbarských ostrovů, kde je neustále zalévá žhavá láva
vyvěrající z podmořského zlomu). Vede k němu cesta přes křižovatku s
numonským pohostinstvím Dvě šupiny a druhou, kde stojí chrám Dunril
postavený a chráněný vodními elfy. Cesta až přímo k Siítře není snadná,
lemuje ji otrávená voda z doupat temných myšlenkových bytostí a oblast
obývaná zářícími rejnoky, oslepujícími a paralyzujícími své oběti. Komu
se však podaří překonat všechny nástrahy, ten spatří nepokořenou stavbu
kláštera, kterou ani Velké zemětřesení, ani masa vody nesrazila do
bahna mořského dna. Kolem kláštera podvodní život nebývale ožívá a
mnoho pronásledovaných duší zde nalezlo pokoj a naplnění svých životů.
Stejně jako suchozemci mají subotamy, mají podmořští obyvatelé siítry.
Tito mistři boje s myšlenkovými bytostmi a strážci dobra vyrážejí
neustále z kláštera na výpravy po celém Vnějším moři a pátrají, kde by
mohli pomoci. Své poslání našli kdysi dávno zapsáno ve zdech a
základních kamenech Siítry. Zprvu mu příliš nerozuměli, ale postupem
času se od různých podvodních národů dozvěděli pravdu a od těch do
čekají, až k ním subotamští bratři zavítají. Dnes už ví, že ta doba je
blízko, a pak už se nebude mluvit o ztracené Siítře, ale o Siítře
znovunalezené, připojené zpět k Subotamu.
Odpadlíci a následovníci temné stezky pod vodou se přeměňují díky tvárnosti ve vodní skřety. Stejně jako na souši je tato přeměna postupná a poměrně bolestivá, což ovšem neodrazuje zlé tvory, aby šli dále tímto směrem. Nejprve budoucímu vodnímu skřetovi ztvrdne kůže, aby vzápětí popraskala a rozdělila se na nepravidelné kostěné destičky, které ho chrání před přímými útoky a také před nepřízní vodního prostředí. Z hlavy mu začnou vyrůstat dlouhé kostěné bodce, jejichž počet závisí na pokročilosti přeměny. Skřeti blízko přeměny ve vodního draka jich mají na hlavě něco přes desítku. Tyto bodce ční většinou přímo nad hlavu v ose těla nebo jen mírně stranou a mohou být i půl metru dlouhé. Ruce se pokřiví a prsty protáhnou do dlouhých drápů, takže skřet není schopen žádné složitější práce. Nohy se postupně mění na dvě na sobě nezávislé dlouhé ploutve. Oko zůstane skřetovi jen jedno (případně mu naroste, pokud ho neměl), krhavé a mdle zelené, přesune se doprostřed čela a pod ním se vytvoří malá jamka hlubokomořské náhražky tohoto orgánu. Čelist zmohutní a začne z ní vyrůstat několik řad malých, jehlicovitých zubů ostrých jako břitva. |
Poketl
Tento druh velikého ještěra, žijící v Duhovém
pralese je svou povahou velmi divoký a bojovný a jde o zdaleka
nejnebezpečnější druh ještěra, jaký v Pralese žije. Poketli chodí pouze
po mohutných zadních nohách, na kterých se dokáží pohybovat velmi,
velmi rychle. Přední mají zakrslé a k ničemu je neužívají. Mají
dokonalý sluch a čich, ale špatný zrak, což ale nijak nesnižuje jejich
nebezpečnost. Kdyby se napřímili, dosáhli by výšky přes tři metry, ale
tím, že chodí v předklonu, dosahují přijatelných dvou metrů. Jejich
kůže je zelená se žlutými skvrnami, na masivní hlavě pak mají
zkostnatělý hřeben a v tlamě spoustu ostrých zubů. Asarijští kněží
kdysi dokázali svou mocí ochočit asi dvě stovky poketlů a z těch nyní
pochází celá domestikovaná, ale stále nebezpečná populace ještěrů,
kterou Asarijci využívají jako jízdní zvířata. Existují však ale i
divoce žijící poketli. Jsou samotářští a sdružují se jen za účelem
páření, jinak jsou vůči sobě nepřátelští. Mají svá teritoria, která si
bedlivě střeží před ostatními dravci, nebo lidmi.