Sedmý živel modul

Sedmý živel

„Na Asterionu vznikla nová síla. A nebude skrytá, utajená, nebudeme ignorovaní, nejsme jen odpadlíci. Staneme se skutečným královstvím! Staneme se sílou se kterou je potřeba počítat!"

Čche Ming, při jednom ze svých proslovů na Hoře dvou zkoušek při jmenování nových adeptů nekromancie. 

tl_files/mod/velke/SJ.jpg

Pro většinu obyvatel Asterionu se jedná o říši z pohádek. Možnost častěji se střetnout s nemrtvými mají pouze obyvatelé Kharových držav a říše Slepých bohů. Původní království smrti se rozkládalo na ostrovech na rozlehlém jezeře Yrakan. Celá oblast působí značně zuboženě a vody jezera jsou nepřirozeně tmavé, podobně jako věčně bouřící obloha. Jako by se hustá mračna snažila zakrýt takové hrůzy a slunce se neopovažovalo proniknout blíž. Na světě se by se jen těžko hledalo území tak týrané nepřízní počasí jako Umrlčí království. Četné povodně, vichřice či zemětřesení neustále přetvářely jeho tvář. Nicméně právě zde ležěla jedna z nejmocnějších říší Asterionu. Země, kde pobývalo nepoměrně vice mrtvých než živých. 

Historie Umrlčího království

 Exodus mrtvých

 Když stála dávná Eldebranská říše lidí a elfů na okraji zkázy rukou skřetích vojsk, pokusilse jeden ze Tří čarodějů, mocných strážců říše, pohan Vieen povolat na pomoc vojska, jež nikdy neměla spatřit světlo světa. Veden temnou bytostí Sh’xingou, prohloubil Vieen znalosti tvorby nemrtvých do takové míry, jako nikdo předtím. Zpočátku se mu dařilo své výtvory ovládat, avšak brzy se mu živí mrtví vymkli z rukou. V legendární bitvě na Pláních děsu1 se proti nemrtvým spojily zbraně lidí, elfů, trpaslíků i skřetů. Po porážce nemrtvých odešel Vieen Nekromant z Lendoru a bez cíle putoval světem. Stejně jako všichni ostatní věřil (a doufal), že nemrtví byli navždy zničeni a spolu s nimi i učení o nekromancii. Avšak myšlenka i touha oživovat a ovládat mrtvé přetrvala. Brzy se objevili první Vieenovi nástupci, sbírali střípky vědomostí a znovu se pokoušeli proniknout do tajemství tvorby neživota. Byli tvrdě pronásledováni jak v Eldebranské říši, tak i v Kharových1 Více v modulu Čas temna.  državách. Snahy těchto samouků přitáhly pozornost nemrtvých, již přežili běsnění na Pláních děsu. Díky jejich temným skutkům se pak otevíraly brány do Stínového světa, odkud přicházeli na Asterion další děsivé bytosti. Tehdy opět zasáhl Vieen. Svolal k sobě všechny nekromanty a nemrtvé na Lendoru, a svou mocí je přinutil odpřísáhnout mu věrnost a podrobit se jeho vedení. Kdo tak neučinil, byl zabit. Poté Vieen všechny odvedl na vzdálený jih Tary. U úpatí Bílých hor, v místech, kde kdysi ležela říše černého drakočlověka Zurkhena, začali budovat svůj domov – Umrlčí království. Vieen nevybral toto místo náhodou. V Podzemní říši tu žili samarové, znalci velmi zvláštních animačních rituálů, a v jeskyních se nacházely agiarony, vzácné krystaly vhodné pro oživování nemrtvých. Daly se tu nalézt i magické anomálie, usnadňující přechod do Stínového a Vnějšího světa nebo proměňující beztvarou hmotu v nádherné a bezchybné výtvory. Kraj jižně od Bílých hor v té době nepatřil nikomu. Khara tato bažinatá část světa nezajímala a říše Slepých bohů tu měla jen pár slabě opevněných posádek a nuzných rybářských vesnic ztracených v močálech, které rychle podlehly náporu nemrtvých. Jejich obyvatelé se stali nejprve otroky nekromantů a později prvními zanimovanými nemrtvými na Taře. S jejich pomocí vyrostly v roce 289 před k. l. základy budoucího Umrlčího království.

 

Dlouho jsem přemýšlel, proč se příroda proti nekromantům tolik bouří. Kdyby nebylo draka, stare Umrlčí království by stejně do dvou tří let zahubily údery živlů. Čím jsme saly tolik pobouřili, že nás chtějí do jednoho zahubit? Mrtvé tělo je jen schránka, jen obyčejný předmět, animatika tedy snad nemůže být pravou podstatou zloby, to by bylo absurdní. Stejně jako amirští theurgové oživují hliněné golemy a salové je nechávají být, my máme kostlivce, zombie a ghúly. Mohou snad za hněv přírody moji vládci mysli se svými mentálními praktikami a smyslem pro řád? Ne, stejně jako mágové a psionici, nemůžeme být trestáni za své umění. Ani smrtonoši nebo esencialisté nemají takový vliv na přírodu a dění okolo sebe. Veškeré zlé skutky, které spáchají, se na nich projevují. Oni ničí hodně, ale jen svou duši a tělo, a za své činy platí krutou daň. Je to v něčem jiném. Co spiritisté? Ti přeci mučí duše zemřelých opětovným voláním zpět do Přírodní úrovně. Porušují přirozený řád a neplatí za své činy. Svým konáním dráždí přírodu, a ta se mstí všem okolo. Ještě více provokují bytí světa upíří – je jich však příliš málo, než aby hněv živlů tolik popouzeli jen oni.

Nejvíce však pobuřují přírodu zloději emocí. Vyvolávají neskutečná kvanta negativních pocitů. Tím navíc přivolávají zlé myšlenkové bytosti, které tuto temnou auru ještě posilují. Kombinace těchto dvou aspektů působících na okolí a permanentně vysilujících okolní přírodu vede živly do války s námi nekromanty. Proto nesmíme být tak šílení jako Leth. Experimentální výzkum zlodějů emocí vede do záhuby. Musejí víc přemýšlet a méně ničit. Jistě existují efektivnější způsoby, jak docility stejného efektu za menší daň, jejich práce musí být precizní, ale rozumná, neustálá, ale roztroušená, aby koncentrovaně na jednom místě nepobuřovala přírodu. Budeme je muset lépe hlídat, aby již nemohli způsobit takovou zkázu, jaká nás zastihla na Yrakanu.

Úvaha Čche minga nad rozvržením Království


 

 Smrtonoši

Frakce smrtonošů vešla ve známost až v Novém Umrlčím království, ač má původ v několika výzkumech království starého. Členy frakce se stávají především ti nekromanti a čarodějové, kteří se rozhodli všemi dostupnými prostředky navýšit svoji magickou i fyzickou moc.

Ve své honbě zašli tak daleko, že se jejich těla vlivem nahromaděné magie doslova rozpadají, neboť smrtonoši čerpají magickou energii ze všech možných zdrojů, své vlastní tělo nevyjímaje (v tomto umění dosáhli mistrovství jako nikdo jiný na Asterionu). Zkoušejí užívat temné lektvary esencialistů, aby posílili svůj organismus a zpomalili rozpad způsobený neustálým přetěžováním, ale ani s tím nejsou spokojeni. Rozhodli se proto vylepšit svou tělesnou schránku, kterou považují za nedokonalou. S pomocí animatiků podstupují drastické chirurgické zákroky, během nichž jsou části jejich těl, nejčastěji končetiny či smyslové orgány, nahrazovány částmi těl nemrtvých. Sami se tak již během života přibližují oživeným ohavnostem. Nemrtvé implantáty a protézy používají nejen jako prostředky pro zvýšení fyzické síly, ale i jako odolné rezervoáry magie. Smrtonoši prahnou po magické moci stejně jako po fyzické síle. Nemrtvé části jejich těl jsou mnohdy posíleny ozvěnami prvků, které dělají své majitele rychlejšími, silnějšími a poskytují jim i magické schopnosti. Často se u nich proto objevují projevy magických nemocí, smrtonoši se však, především z nutnosti, stali zběhlými v jejich léčení a mírnění jejich projevů. Často po zjištění projevu nemoci prostě vymění danou část děla, je-li to jen trochu možné. Jedná se o podivný spolek egoistů a mocí posedlých nekromantů, excentrických mágů, kteří v Novém Umrlčím království nahradili frakci upírů – jejich prací je lov odpadlíků, vedení loupeživých výprav do podzemí a další nebezpečné podniky. Již na první pohled je zřejmě, že oblečení pro ně znamená jen další výbavu, kterou mohou posílit svoji moc – zmírnit vlivy chladu, či horka, zahánět drobné nepříjemné tvory, nebo v případě mocnějších poskytnout obranu proti magii, výhodu v boji či při útěku. V čele smrtonošů je zrádkyně Coriven, upírka. Jejím pobočníkem a původně plánovaným vládcem frakce je mistr nekromant Niamor Mrtvá tvář.

Hlas chtivého

Toto tělo je nedostačující. Vyčerpává se rychleji, než dýchám, pro mé účely je slabé a nevhodné. Nedokáže zvládnout nápor mé mocné mysli, mé fenomenální vůle a mých nepřekonatelných magických schopností. Proto mé ruce nejsou mé ruce – slabé a nepoužitelné. Tyto mají přímo v sobě vetknutá mocná zaříkání, silou drtí kámen, jejich dotyk pálí a mrazí každého, kdo se mi odváží vzdorovat. Sesílají kletby rychlostí myšlenky. Mé nohy mne nesou jako vítr, létám a přeskakuji hradby. Ale potřebuji víc. Chci víc! Chci tělo, které bude mocné tak, jako je mocná má mysl. Takové, které umocní mé schopnosti, které bude nevyčerpatelným rezervoárem magie, jež budu tvarovat, jak se mi zachce, a neunaví se tak jako to, jež mi přidělili bohové. Pak se mi nikdo nepostaví, každý poklekne před mojí mocí a jejich vědomosti budou všechny mé.

Cesty pouští a ohněm

Přese všechno utajování, důmyslné pašování a ukrývání nákladů se objevovali nekromanti z řad Vieenových věrných s nevhodnými otázkami. Proč je džunka naložena zásobami na roční cestu, když vyplouvá jen do Erinu? Kam se poděla ta a tamta loď? Kdo to nařídil? Aby přeprava nebyla tak nápadná, zvolili nekromanti i jiné cesty. Několik v Moartě tvrdě prosazených „kořistnických“ výprav do říše Slepých bohů, k Siorvýně či Braghině zdánlivě selhalo. Ve skutečnosti výpravy doputovaly přes sluncem vyhřátý Sfarog až do svobodných přístavů panství Wakyllaq na východním pobřeží Tary. Samotní vojáci a tajně nesené zásoby pak byly naloženy na najaté lodě a přepraveny na sever  kolem Ztracené země a celé Tary. Z celkových čtyř výprav za poslední desetiletí na východ od Yrakanu se tak ve skutečnosti ztratila pouze jediná. Jedna se úspěšně vrátila se spoustou získaných těl a dokonce několika mrtvolami korullů, a zbylé dvě zdárně překonaly nástrahy cesty a doputovaly až do svobodných přístavů ve Vzbouřených královstvích, odkud vyplulo několik desítek nekromantů a stovky těl na několik měsíců dlouhou cestu k Nekonečným horám. Druhá záložní cesta, která se dokonce po vyplenění Sarindaru Kirbegem stala krátkodobě oficiální a jedinou spojnicí Umrlčího království se světem, vede nebezpečným průsmykem mezi Mernovou dlaní a Bílými horami. Původně tudy procházely menší kořistnické výpravy, zpravidla testující nové typy animovaných nemrtvých v nepříznivých podmínkách Trpaslíkova hvozdu, zejména bojem s nepolapitelnými Ptačími lidmi. V posledních letech však kořistnické výpravy do hvozdu ustaly a někteří nekromanti se potají pokoušeli uzavřít s domorodci dohodu o zásobování. Zdejší prazvláštní lid měl totiž ve zvyku uchovávat některé kosti svých předků. Poté co se faktické moci nad Trpaslíkovým hvozdem chopil Huklin Hák, se začali objevovat nekromanti s nemrtvými služebníky, vykupující ostatky předků. Mnoho z nich se take pokoušelo od místních čarodějů vyzvědět, k jakým rituálům přesně používají části lidských těl. I další místní magikové jako čarodějnice, čerpající magickou sílu z tetování na vlastním těle, neunikli pozornosti nekromantů. Když se začaly rozjíždět plány na stavbu Nukalaku, stali se obyvatelé Trpaslíkova hvozdu a místní rychlé lodě se spolehlivými posádkami k mlčenlivosti zavázaných trpaslíků cenným pomocníkem v dopravě materiálu. Hvozd byl také použit jako zdroj mnoha tun dřeva a různých, na zdejším trhu nabízených vzácných surovin včetně drahokamů, jež místní hledají ve ztracených

Nový Sarindar

Centrální dóm

Samotný Nový Sarindar je přístav, který nemá ve světě obdoby. Obrovská, do moře zející sluj Centrálního dómu, hlavní a největší prostory přístavu, dominuje kotvištím zbudovaným na hladině hluboko pod ní. V Centrálním dómu, prostoře obrovských rozměrů, pak nekromanti díky obrovskému potenciálu nemrtvých postavili během několika let celé město s náměstími, ulicemi, čtvrtěmi. Na hraně sluje vysoko nad hladinou pak začali budovat potřebné zařízení pro překládání lodních nákladů – důmyslný systému jeřábů, ochozů, protizávaží a kladek, ze kterého k hladině visí lana s háky i kabinami pro upevnění nákladu nebo přepravu lidí. Na hladině se pohupují pouze navzájem propojená pontonová mola volně připevněná k několika podvodním útesům. Na křižovatkách mol se nachází plošiny, kde stojí menší domky hlídek a správců.

Město budované v Centrálním dómu dnes začíná připomínat starý Sarindar – rozlehlá čtvrť velkých skladišť, postavených ještě podle původních, plánů zabírá téměř třetinu celé plochy. Jeho pomyslným středem pak je náměstí Starého Jena a Hlavní třída, která Nový Sarindar půlí na dvě části a odděluje tak severní čtvrť řemeslníků a obchodníků od jižních překladišť a skladů. V každém ze čtyř rohů Jenova náměstí stojí elegantní mramorový sloup a na jeho vrcholu vzácné kamenné slunce, jasně zářící na pozadí mihotajícího se světla mnoha olejových lamp. Středu náměstí dominuje vítězný oblouk, opatřený basreliéfy slavných sarindarských bitev. Na hranici Obchodní čtvrti a srázu je podlouhlé náměstí Soumraku, na kterém se nachází řada laviček ve stínu odolných košatých jinanů a zatím drobných rododendronů, jež lákají cizince a tvoří tak falešnou přívětivou tvář města. Hned za náměstím všechny vítá hospoda U Tří lebek, kde jsou k dostání ty nejroztodivnější plody moře, včetně mnoha destilátů. Mezi obyvateli je oblíben například legendární Mořský dědek – silný destilát z chaluh rostoucích na temném mořském dně. V Obchodí čtvrti sídlí mnoho cechů, od brusířů a zlatníků přes poměrně velký cech kartýřů a samozřejmě stavitelů lodí. Lze zde nalézt jak banku, tak několik pomalu se rozvíjejících krámů s exotickým zbožím od bylin, lektvarů, skla a křišťálů až po vzácné likéry. Jak se život města ustaluje a přichází noví obyvatelé i obchodníci, čím dáltím, že na jeho tržištích a obchodech šlo sehnat cokoliv. Mezi vysokými budovami skladišť v Přístavní čtvrti, kam většina obyvatel města chodí jen velmi nerada, má jedno ze svých sídel ve městě i Nekromantická hanza. V severovýchodní části města v Malém dómu, části jeskyně oddělené od Centrálního dómu masivním schodištěm a vyvýšené tak téměř o dva metry, se nachází čtvrť plná obytných domků, ale také heren, hospod a vykřičených domů. Nachází se zde největší místní kasino Sarapisův zlaťák. Původní zástavba i byty vyhloubené do skály leží nad sebou v několika patrech. Přístup k nim zajišťují desítky dřevěných ochozů, žebříků a jen výjimečně kamenná schodiště. Snad pro svou částečnou izolaci od zbytku Nového Sarindaru se zde pomalu a jistě tvoří nejchudší část města. Uvnitř ve skále vyhloubených obydlí přežívají zkrachovalí námořníci, kteří nemohou město opustit, protože se dostali do smrtící spirály dluhů a nekromantům upsali už i své tělo. Počet chudáků bydlících v jeskynních bytech už dosáhl dvou set a nezdá se, že by měl přestat růst. V jihovýchodní části Nového Sarindaru, vyvýšené a oddělené dalším masivním schodištěm, se nachází Dóm nekromantů. Mají zde své sídlo animatici, spiritisté, Nekromantická hanza i Úřad pro vedení posmrtných smluv. V nejvzdálenější části Dómu nekromantů se nachází území spiritistů. Jde o kavernu posetou změtí menhirů a okolo otevřeného Altánu duší, který tvoří hlavní meditační prostor. Od zbytku dómu je odděleno magickou stěnou nepropouštějící hluk. Spiritisté mají formální dohled nad městem a spadají pod velení protektora Ašaraka, jenž své místo zastával již ve starém Sarindaru. Spiritisté fungují především jako kontroloři nových příchozích. Nekromanti nechávají akolyty zjišťovat ve Vnějším světě informace o všech jen trochu podezřelých návštěvnících. Ti tak trénují své schopnosti, neboť pobyt zde je pro ně praktickou částí výuky, ale někdy i trestem. K výuce pak náleží také četné společné séance v Altánu duší.

 Nové Umrlčí království

Šakatán

Nejsušší oblast celých hor představuje Šakatán, náhorní plošina v takové výšce, že z ní poutník může shlížet i na některé z vrcholků hor. Vzduch je zde řídký, suchý a chladný, průměrná teplota málo kdy překročí bod mrazu. Na plošině živoří jen lišejníky a nejodolnější trsy trav a kaktusů, jinak nízká teplota a ostré větry umoří vše, co se zde pokusí vyrůst. Ač se podnebí na plošině vyznačuje prudkými mrazy, zdejší malá jezírka nezamrzají ani v zimě, voda v nich je totiž slanější než v moři. Plošina ukrývá poměrně bohatá naleziště různých nerostů, od mnoha druhů solí, přes ledek, ale i měď a další alchymisty oblíbené suroviny. Místní ložiska nejsou ve světě vůbec známa. Ani potenciální zisk z těžby navíc nedokáže vyrovnat náklady spojené s dopravou materiálu k nejbližším civilizovaným oblastem. Plošinu neutváří jen rovina, některá větší solná jezera jsou obklopena horami, které dosahují výšek vrcholků lemujících plošinu. Mnohé z nich jsou stále činnými vulkány, zejména na jihu Šakatánu. Největší ze solných jezer – Tenkera neboli „Mělká voda“ v řeči čakenkerů, leží jen několik kilometrů od Nukalaku a poskytuje zdroj soli i dalších surovin, vhodných k uchovávání mrtvých těl. V místních podmínkách je konzervace solí stejně efektivní jako použití zde téměř nedostupné salícy jeskynní. Na břehu Tenkery mají stálou základnu animatici, kteří ovládají kostlivé dělníky. Ti získávají většinu surovin lámáním kamenů na pobřeží vysychajícího jezera. Je-li třeba získat kvalitnější a čistší minerály, použije se odpařování. Samo jezero jen zřídka dosahuje hloubky větší než metr, vynahrazuje si to však svou rozlehlostí. Ve zdejších podmínkách jezero velmi pozvolna vysychá. To lze poznat i z nánosů soli v místech, dříve zaplavených vodou. V jezeře neustále brouzdají dvě desítky kostlivců, kteří pátrají po solných kostkách. Aby co nejméně ovlivnili přirozený průběh ukládání soli, pohybují se kostlivci velmi pomalu, při zběžném pohledu jako by z  jezera vyrůstalo několik soch, po dlouhé službě navíc pokrytých všudypřítomnou solnou krustou.

 Plížící

Do řad frakce spiritistů se počítá mnoho rozdílných nekromantů – některým byla schopnost rozhrnout Stříbrný závoj  dána do vínku, jiní si pomáhají drogami, další používají namemorované mantry a kouzla. Členové spiritistické skupiny, kteří k posílení svého od přírody nevelkého talentu používají směsici z ohniďasu, sovích očí a prášku saviaku, si říkají Plížící. Pro Plížící je obvykle těžší pohybovat se ve Vnějším světě než pro ostatní spiritisty, presto však v této dovednosti stále překonávají běžné magiky. Drogy sice vše usnadňují, občas ale způsobují, že jejich duše nedokážou  pustit Přírodní úroveň. Původně považovali zmatené vize, prazvláštní barvy a cizí zvuky za účinek drog. Později se však přišlo na to, že se duše Plížících mohou po užití drog procházet po Přírodní úrovni, byť jsou v tomto stavu velmi citlivé i na nejslabší ochranná kouzla, magická pole, dokonce i na přítomnost myšlenkových bytostí. Někteří Spiritisté tuto schopnost rádi využívali k fantaskním výletům – cestám mezi nic netušící dělníky, do oblak, hlubin Podzemní rise i toulání po dně Yrakanu. Duše se však obvykle nedokázala příliš vzdálit od svého těla. Proto Plížící často opouštěli Umrlčí království a do sytosti si užívali svých schopností v divočině. Jejich schopnosti nalezly užitek i při některých misích ve službách Moarty či spiritistů. Teprve v Novém Umrlčím království Plížící dostali šanci skutečně se zapojit do běhu říše – v Novém Sarindaru trvale sídlí několik z nich s úkolem neustále procházet ve svém beztělném stavu po městě, pátrat po možných protinekromantských aktivitách a sledovat podezřelé jedince. Především u mnoha mladých akolytů, ostrakizovaných svým okolím, se tato služba setkává s nadšením – nezřídka se doslova opájí sledováním nic netušících rodin a pocitem naprosté nedostižnosti. Snaží se trávit mimo své tělo co nejvíce času, ve své tělesné schránce se cítí slabí, bezmocní, pohledem neustále těkají po okolí a přímo se třesou, až se opět ponoří do mystického stavu. Používání drog, spolu se silnými pocity z transu často vede k rozvinutí chorobného voyerismu, obsesím či k paranoie.