Rukověť dobrodruha

KDO JSI?

Královští

„Po slavném vítězství u Železného pahorku nám už teď nic nebrání, abychom se vydali na Taru a vzali zpět země a bohatství, které nám dříve patřily. Jedině tím obnovíme ztracenou slávu našich předků!“ projev dvorního historika Garonda ke králi Belgaladovi po objevení Žlutého pergamenu

Almendor na východě, Keledor na jihu, Danérie na západě a Storabsko, postaru Okmirea, na severu tvoří to, čemu se běžně říká Čtyři království. Obyvatelé těchto zemí nejsou zdaleka jen lidé, ale právě lidé jsou původními obyvateli a jsou to oni, kdo má naprostou početní většinu, kdo drží opratě vlády a kdo určuje kulturní povahu těchto států.
Královští (jak se jim kdysi říkalo, než se jejich Velké království rozpadlo na dnešní čtyři) považují sami sebe a svou kulturu a civilizaci za nejlepší a nejvyspělejší na celém Asterionu. Cítí, že převyšují všechny ostatní rasy i národy, že jsou těmi vyvolenými, kterým bohové dali do vínku opanovat širý svět.

A kolonizace Tary, kde narazili jen na, z jejich pohledu, primitivní divochy, je v tom utvrdila. Svůj podíl na tom má jednak jejich původ, který odvozují tisíce let nazpátek až k arvedanským Devíti knížectvím a Císařství, druhak víra v Sedmnáctku.

Po staletí se Čtyři království snaží šířit svou víru v sedmnáct bohů mezi všechny své sousedy (elfy, trpaslíky, Seveřany), což se jim dařilo spíše s menším, než větším úspěchem. Na Taře v tomto úkolu pokračují. Důvodem jejich neúspěchu je možná to, že kněží Sedmnáctky jdou mírnou cestou, nesnaží se nikomu nic vnucovat násilím, jen ukazují výhody své víry.

Samotní Královští si svých bohů váží, obětují jim, modlí se k nim, staví bohaté chrámy. Pravda, je mezi nimi jisté procento neznabohů, ale jen malé. Mezi lidmi koluje mnoho pověstí a příběhů o Sedmnáctce a bohové sami jsou někdy až velmi reální na to, aby se v ně dalo nevěřit. Široký panteon bohů odráží tolik aspektů lidské činnosti, že každý, od zemědělců, přes námořníky až po lovce nebo umělce, si snadno vybere svého patrona.

Orkové

„Dobré sklo říkáte? A že se tím dají vidět vzdálené věci? Cože, čočky, hmm, můžu? Děkuju...ale při Ďouře! Vždyť to dává obrácený obraz! Můžu si to pujčit do dílny? Myslím, že kdyby se tam dovnitř, mezi čočky, dalo něco jako...“ ork Tek Veck dostal do rukou novou technickou „hračku“

Orkové jsou nejpočetnější rasou Podzemní říše a také jednou z mála, o které je na povrchu známo více než nesouvislé báchorky a pověsti. Překvapivě je to ale rasa mnoha tváří, národů a fyzických odlišností, což je dáno mimo jiné i rozlehlostí a spletitostí Podzemní říše. Jednoduše řečeno, orčích národů je tolik a liší se od sebe tělesnými znaky (tedy barvou kůže, vlasů, tvarem očí, obličejů a podobně) tak moc, že jedinou rasou, která je v rozmanitosti překoná, jsou lidé. V politice Podzemní říše hrají orkové zásadní roli, jinak je tomu ale na povrchu Asterionu, kde se zatím objevují jen jako obchodníci, průzkumníci a dobrodruzi.

ODKUD JSI VZEŠEL?

Měšťané

„Ano, pane. Přijeli jsme sem, do Albirea, já a moje rodina, podnikat v oblasti výroby sladkých likérů z citrusů… Cože?... Že to už tu dělají dva hobití obchodníci a jeden skřítčí velvyslanec? Že mám zkusit štěstí raději v Tabitu? No tak to vám teda děkuju!“ mladý přistěhovalec na albirejském cechovním úřadě

Nejvíce lidí na Taře sice žije na vesnicích, ale jsou to města, která představují symbol moci a úspěchu tarských osadníků. Oproti Lendoru je zde větších měst málo, ale stále rostou, protože proud lidí ze severu neslábne, ba spíš naopak. Města se obecně vyznačují neuvěřitelnou rozmanitostí rozdílných sociálních vrstev, povolání a ras, což platí obzvláště pro ta největší, jako je Albireo, Erin nebo třeba Rilond. To z nich tvoří skutečný vřící kotel, kde orientovat se ve všech přísadách této změti může být pro neobeznámeného skutečným oříškem.

Na všechen ten mumraj v ulicích z oken svých výstavních sídel shlížejí bohatí obchodníci, konšelé, ale i šlechtici, jejichž sídla bývají rovněž ve městech. Na druhé straně, v divokých špinavých čtvrtích, temných uličkách, kanálech a polorozpadlých ruinách žijí a přežívají chudáci, žebráci, ubozí kriminálníci a v neposlední řadě i osoby, jež prostě opustilo štěstí. Někde mezi těmito dvěma extrémy se nachází nejpočetnější vrstva obyvatel měst – všemožní řemeslníci, tovaryši, drobní kupci i zavedení obchodníci, úředníci a více či méně úspěšní živnostníci. Jsou to lidé, kteří momentálně nemají existenční problémy, ale do návštěvníků opulentních hostin špiček Albirejské hanzy mají skutečně ještě hodně daleko.

Vojáci a ozbrojenci

„Co? Že bojujete i za mou svobodu? Já se vás o to neprosil. Bojujte si za co chcete, ale neberte mi moje krávy.“                                     rolník z Elfích vrchů v době povstání Orlích poutníků

Nošení zbraní

Přístup populace k ozbrojencům a vůbec k nošení zbraní někým jiným než uniformovanými vojáky se v různých oblastech Asterionu odvíjí od civilizovanosti té které oblasti a hlavně pak závisí na tom, jestli existuje nějaká vnější hrozba, proti které by bylo třeba se zbraněmi bránit. Ve Čtyřech království je většinou člověk, který se pohybuje na veřejnosti ozbrojen, považován za podezřelého. Nošení zbraní bývá tolerováno pouze u vojáků a žoldnéřů, a to pouze pokud jsou ve službě. Speciální status pak má šlechta, u které je nošení meče považováno za znak společenského stavu. Většina šlechty tohoto zvyku běžně nevyužívá, protože tahat s sebou několikakilový kus železa považují za nepohodlné a zbytečné. Přestože oficiální restrikce v této oblasti platí většinou jen uvnitř městských hradeb, často se stává, že i osoby vně města, ozbrojené velkými nebo nebezpečně vypadajícími zbraněmi, jsou zadrženy hlídkou, několik dnů vyšetřovány a i pokud se neprokáže žádný zločin, bývají jim zabaveny zbraně a udělena minimálně pouta za výtržnost.

CO SI PŘINÁŠÍŠ?

Obřík (+1)

Pro své okolí je překvapivou hříčkou přírody. Udivuje nejen tím, že většina ostatních mu sahá sotva po ramena, ale veškeré části jeho těla vynikají nebývalými rozměry. Není snadné žít ve světě, který nepočítá s osobami vaší velikosti. Když už se při příchodu do hostince neuhodíte do hlavy o futra, tak pod vámi nejen praskne židle, ale nejspíše omylem rozbijete korbel s pivem a stůl se zlomí ledva se o něj opřete. Navíc si někdy zkuste povečeřet v nádobí pro panenky, o těch mrňavých porcích nemluvě.

Zapomeňte na to, že by jste někdy mohli koupit na trhu něco na sebe. Co si nenecháte udělat na míru, to vám bude v lepším případě hodně malé, pravděpodobně to ale spíše bude zcela nepoužitelné.
A navíc je pro všechny Snadno zapamatovatelný.

Předpoklad: min. průměrná hmotnost a výška, nemít tyto výhody/nevýhody: Pořez, Čahoun, Kolohnát, Hubeňour, Podsaditý, Skrček, Čipera, Lilipután
Hmotnostní a výškový rozsah zvětšený na 120%.

DrD 1.6: Postava získá bonus +2 k síle a +1 k odolnosti a postih -1 k obratnosti.
DrD+: Postava získá bonus +1 Sil a postih -1 Obr a +1 Vel.

Orlí zrak (+2)

O elfech se říká, že mají ostříží zrak. Ale nejen elfové jsou schopni vidět na velké vzdálenosti tak dobře, jako pomocí přibližovacího dobrého skla.

Předpoklad: nemít tyto výhody/nevýhody: Slepota, Krátkozrakost či dalekozrakost

DrD 1.6: Postava je schopna vidět na velké vzdálenosti. Může dostat bonus až +20% při hledání. Dále obdrží bonus +1 k ŮČ při střelbě.
DrD+: Postava získá bonus +2 Sms při používání zraku, dále obdrží bonus +2 ke střelbě.

Podsaditý (+1)

Co do výšky nijak nad svými soukmenovci nevyniká, spíše naopak. To co se mu příroda ubrala na výšku mu však bohatě vynahradila v ramennou. Je odhodlaný všem dokázat svou sílu a když se zapře, není snadné ho přetlačit z místa. Nebývá tak obratný a pohyblivý, ale má slušnou výdrž.

Předpoklad: max. průměrná výška, nemít tyto výhody/nevýhody: Čahoun, Kolohnát, Hubeňour, Obřík, Šlachovitý

Citlivost na magické počasí (+1)

Celý Asterion obklopuje magické pole, ze kterého čarodějové čerpají energii pro svá kouzla. Občas v něm nastanou poruchy a magie pak na tomto místě funguje odlišně než jinde. Někteří lidé mají schopnost tyto změny v magickém poli vycítit, zjistit jejich intenzitu a podobně.

Pokud se postava nachází na místě magické anomálie, bude mít pocit, že zde něco není v pořádku. Pokud na tomto místě bude delší dobu, dokáže vycítit i o jak silnou anomálii jde.

KAM KRÁČÍŠ?

Zloděj

Snad každý zloděj či tajný agent používá řadu zlodějských pomůcek. Za zmínku stojí rozličné paklíče všech druhů a velikostí, pracovní štít, za kterým se zloděj může během své práce schovat, aby byl chráněn před výbuchy či různými spuštěnými pastmi, dýmovnice, ježky – kuličky se čtyřmi hroty – účinné proti pronásledovatelům, někdy napuštěny jedem či zrezivělé, působící zákeřnou otravu krve. K maskování je vhodný oboustranný kabátec, líčidla, různé příčesky a vousy.

V podsvětí se těší velké oblibě malé a zákeřné zbraně, které lze snadno ukrýt v oděvu, například dýky různých tvarů a velikostí, často s pilovitým ostřím, erinské hvězdice, mahenský bič, škrtící lanka, boxery, boty s ostřím anebo arbalet, kuši podobná střelná zbraň, která namísto šipek vystřeluje hliněné kuličkové projektily.

Nemalý počet zlodějů doprovází na cestách zvířecí pomocníci. Pořídit si takové vycvičené zviřátko není věc zrovna nejlevnější, proto si je zloději daleko častěji cvičí sami, podle vlastních potřeb. Jako nejvhodnější pomocníci se v mnoha situacích osvědčili například potkani, papoušci, pavouci, psíci nebo opičky.

Bardská akademie v Albireu

Cena: +50%
DrD 1.6:  Cena: +50%

Výhody: Při každém výcviku se zloději o 1% zvýší schopnost získání důvěry. Pokud má čas a může použít hudebního nástroje, resp. zpěvu, zvedne se tato schopnost o 2 % za každý výcvik. Např. pokud postava na páté úrovni absolvovala všechny (čtyři) výcviky na Bardské akademii, má na získání důvěry 27 % (místo 23 %), navíc pokud před samotným projevem bude mít čas zahrát vhodně vybranou baladu, bude pravděpodobnost činit dokonce 31 %.

DrD+: Cena: úroveň*9 zl.

Obecné dovednosti: Herectví, Hra na hudební nástroj, Malování, Sochařství, Tanec, Zpěv
Výhody: Při každém druhém výcviku získá zloděj 1 profibod navíc, který může využít pouze na naučení se (zlepšení) schopnosti Imitace.

Zlodějské pomůcky

Přirozeně je mohou používat i jiná povolání, než Zloděj.

Jazyky

Váha: 30 mn (1,5 kg)
Cena: 10 zl za tyč + 5 zl za každý nástavec

Jedná se o speciální tyč dlouhou jeden a půl sáhu smontovatelnou z pěti dílů, poslední díl má více druhů nástavců podle potřeby. Známé jsou například otočné zrcátko umožňující pohled za roh, dále háček, kterým se zloděj může „podat” vzdálený předmět nebo třeba kulička z jílu, užitečná věc na průzkum míst, kde není dobře vidět a na kterou lze nabodnout například ježky.

JAK PLYNE ČAS...

U Dobrodruha

O své hospodě U Dobrodruha ve Vřesovém údolí vypráví její majitel, hostinský Votruba, že je nejlepším podnikem svého druhu široko daleko. Je zaměřený na hoštění té nejnepředvídatelnější sorty společnosti – hledačů pokladů a dalších dobrodruhů.

„Jen pojďte a sedněte si, pánové. Můj podnik je to nejlepší, na co jste mohli narazit. Je to nejstarší barák tady ve Vřesovým Údolí, i když starosta říká něco jinýho. Ale jeho praděda tady tehdá nebyl. Zato můj jo! A jako jeden z prvních kolonistů tenhle podnik zakládal. Vidíte tam ten letopočet na trámu? To je důkaz, odkdy to tady stojí. Ale hned vás usadím.“ Rozhlédl se po místnosti a zamířil k jednomu stolu. „Tady, podívejte, je jeden volný stůl,“ zval nově příchozí dál a k sedícímu prohodil jen:„uhni, ty vometáku!“
„Jen co dopiju svoje pivo, Votrubo…“
„Uhni hned teď! Nevidíš, že máme vzácné hosty?!“ Utrhl se na něj hospodský.
„No jo, dyť jo…“
„Tak, pěkně se usaďte, pánové.“ Teatrálně přetřel židle i stůl trochu ušmudlanou utěrkou a úlisně spustil: „Jak dobře vidíte, jsme připraveni na dobrodruhy zrovínka takové, jako jste vy. Poskytneme  vám ty nejlepší služby a musím zmínit, že za velmi slušnou cenu, na dnešní dobu. Máme bohaté zkušenosti z celou řadou osobností tady na Taře. Támhle na té ceduli jsou vyryta jména některých z nich. Jednou třeba, pánové, se tam podepíšete i vy…Hned vám donesu jídelní lístek – je to tam samá specialita.

Pochutnávali si u nás ti nejslavnější hrdinové Dálav. Nu, třeba tady, můžu vám doporučit kachní stehýnka Černého rytíře. Ještě teď si pamatuji, jak seděl támhle, tam v tom rohu. Byl sám, to se rozumí, protože takoví jako on vedle sebe nesnesou vobyčejný lidi, to dá rozum. A říkal mi: Pane hostinský, tyhle kachní stehýnka, to je vopravdová dobrota. A já na to: Tak já je, pane rytíři, pojmenuju podle vás. A to jsem taky udělal.

A nebo tady, nářez Janoše Brukky, to je vám taková vostrá pálivá směs koňskýho masa a koření, co si necháváme tajně dovážet z Velkejch plání z jihu. Ale vopatrně, to je samosebou. Neměl bych to nikde říkat, ale že jste to vy - vy nevypadáte, že byste to běželi napráskat na královskou kancelář do Albirea – tak vám to řeknu. Tenhle Janoš Brukka, nechť je mu země lehká, protože z tamtoho se nemoh dostat, tak ten tady párkrát seděl taky, i se svejma důstojníkama. Bylo to takhle krátce před porážkou u toho… no… prostě tam, jak to prohrál s králem. A ten mi vyprávěl, jak se dělá jídlo u hevrenů. Řeknu vám, cháska to je, ale von na ně trpěl. No a řek mi tehdá recept na tenhle nářez a já si ho napsal a vod tý doby to děláme na jeho počest. Teda jako na jeho památku, jelikož samozřejmě vyhrál jeho jasnost náš pan král.

Vidím, že se koukáte na stěnu na tu vycpaninu. Tady se vám, pánové, musím pochlubit, protože se díváte na vopravdovou hlavu baziliška. Jo, to je cena, kterou zaplatil slavnej hrdina Tork Tilkilarin za porci našeho skvělýho salátu s pomeranči, ananasem, drůbežím a lehkou, ale peprnou zálivkou. Řeknu vám, neviděli jste ještě elfa, kterej by si tak pochutnával. Takže tu hlavu toho baziliška tady máme, aby to našim hostům připomínala. A vedle ta sekera, to je zástava mocnýho trpasličího válečníka, Krutgora Kwesarského, kterej tady jednoho večera asi před patnácti lety skoro vypil a vyjedl celou hospodu. Když se ráno probral a viděl účet, nezbylo mu, že zaplatit svojí zbraní. A protože do ní vyryl i svoje jméno, může teď dělat dobrý méno našemu podniku.
Doufám ale, že vy u sebe máte hotovosti dostatek?“

VZPOMÍNKY NA MLÁDÍ

Daren

„Lidi jsem nikdy neměl rád. Jsou horší než zvířata. Vším plýtvají a mrhají, aby si chvíli poté stěžovali na hlad. Pořád jen válčí – a to i mezi sebou. Zabíjí a mučí jen pro vlastní potěšení. Je to hrozná sebranka a kdysi jsem je i nenáviděl. Snad proto jsem je lovil.“

Daren se narodil na salaši v Bělé, v malé vesničce v Almendoru uprostřed Roktarských hor, a dlouho nepoznal nic než její okolí. Jeho rodná víska se mu tenkrát zdála být samostatným a tajuplným světem uprostřed hor. Měl ji rád, i když do ní příliš často nechodil. K lesu to měl totiž vždycky blíž, než do vesnice.

S lidmi si nikdy nerozuměl. Když ještě jako dítě přišel občas do vesnice, ti stejně staří po něm házeli kameny, mladší se mu posmívali a starší ho ignorovali. On jim to zase oplácel v lese a v horách. Jediný, koho měl z vesnice rád, byla Anička, která bydlela v salaši nedaleko od jejich. Po večerech si spolu hrávali, ale na hry nebývalo příliš volna.
Většinu času po různých pastvinách hlídal jejich stádo čtyř ovcí, berana a tří koz. Někdy si s Aničkou hráli i při hlídání stád, ale jednou se jim ztratila ovce a rodiče je za to děsně seřezali. Od té doby už hlídat společně nesměli.
Když pak trochu povyrostl a mámě se narodil i Jakub, pomáhal tátovi v lese osekávat větve poražených stromů. Máma dělala z mléka výborné sýry, které měl velmi rád – a má je rád dodnes. Když byl ještě starší, ve vzácných chvilkách s tátou vyrážel na lov. Vycházeli ven potajmu, a Daren cítil, že to asi nebude správné, ale o zákazu tehdy ještě nevěděl. Naučil se skvěle zacházet s krátkým lukem a vyrábět si pro něj dobré šípy. Vždycky, když na jejich výpravách v dálce spatřil zamlženou Maguru, toužil na ni jednou vylézt.

Spokojené a krásné dětství uplynulo jak voda. Daren během jediného týdne dospěl. Bylo jaro, sušené maso došlo a oni si nemohli dovolit přijít o žádný další kus z jejich skrovného stáda. Tak se vypravil do lesů na lov. Když se po pár dnech vrátil a zašel se podívat do vesnice, bylo tam nějak moc cizích lidí. Dozvěděl se, že se jedná o vojáky, kteří vyráží na jakousi výpravu. Další ráno nečekaně odjeli.

Když ten den nikde nezahlédl Anču, šel ji večer navštívit domů, už se z divočiny těšil, až ji zase uvidí. Od jejích rodičů se ale dozvěděl, že už od včerejšího večera není k sehnání. Ve vesnici ji také nikdo neviděl, jen od staré Blažkové se dozvěděl, že prý po ní pošilhávali někteří z těch vojáků. Celou noc a celý další den v neblahé předtuše prohledával okolí vesnice, až ji našel na břehu potoka, několik mil od vesnice. Zahrabanou v listí. Znásilněnou, mučenou, a zabitou. Teprve tehdy se naučil lidi skutečně nenávidět.

Meče v okolí nikdo neměl, bylo jasné, kdo to musel udělat. Vzal si luk, nůž a vydal se za vojáky. Jejich stopy našel bez obtíží a do dvou dnů k nim dorazil na dohled. Ani moc necítil strach, když jich dvacet viděl pohromadě. Počkal si na noc, odlákal toho na hlídce, dovedl ho ke skále a pak ho z ní shodil. Vrátil se do tábora a několik jich potichu podřízl. Úplně stejně, jako když podřezával doma ovci nebo kozu na maso, v tu chvíli v tom neviděl žádný rozdíl. Když se po chvíli koukal na jedno z těch zakrvácených těl v listí, vybavil se mu obraz nahé zakrvácené Aničky. Hleděl na něj a začal pociťovat marnost.