Obloha z listí a drahokamů
Elfí boj
Z toho mála, co vím o minulosti, soudím, že
nikdy neexistovalo něco jako elfí armáda. Bojovali jsme vždy v menších
družinkách, nikdy jsem neslyšel, že by některá měla více než dvacet
členů. Stávalo se čas od času, že několik družin útočilo na jednoho
nepřítele na jednom místě, ale nebyly nijak koordinovány. Každá
bojovala sama za sebe a za les. Náš domov, Červený les, to je jediné
pojítko, které může zapříčinit, abychom postupovali v bitvě společně.
Ale i pak každý elf bojuje z velké části za sebe, za svou vidinu
budoucnosti. Zdálo by se, že díky této nesourodosti a neexistenci
jakéhokoliv centrálního velení jsou elfové jen chabým soupeřem, kterého
musí rozdrtit každá organizovaná armáda. Není to pravda. My máme vždy
výhodu prostředí, na naší straně bojuje krajina, zvířata i stromy.
Nikdo nás nemůže donutit, abychom stanuli v bitvě na otevřeném poli.
Kdo nás chce porazit, musí vejít do lesa nebo vystoupat do kopců. A tam
už mu přísná organizace a velení příliš nepomohou. Nakonec se stejně
bude muset bojovat jeden proti jednomu. Proto vítězíme.
Lesní skřítci
Dnes žijí lesní skřítci v několika stovkách
roztroušených vesniček na území celého Zlatého lesa. Jejich vesničky
tvoří skupinky malých dřevěných a kamenných domků. Většina jejich
obydlí je přízemní, v mnoha vesnicích se ale vyskytují také nadzemní i
podzemní vícepatrové stavby. Skřítčí architektura je plná fantazie,
přírodních motivů, lze v ní nalézt snad všechny existujících tvary,
barvy a přírodní materiály. Využívá okolní přírody, hlavně stromů,
které často bývají důležitou součástí domů. Taková skřítčí obydlí jsou
stavěna kolem kmene mohutného stromu, stoupají spirálovitě vzhůru,
někdy až do koruny. Bývají členitá, pospojovaná sítí schodišť, teras a
můstků. Občas kolem jednoho či více vzrostlých stromů vznikají jakési
stromové vesnice. V korunách stromů skřítci budují nejrůznější altánky,
věžičky a otevřená prostranství, kde potom rádi za nocí ve svitu hvězd
a měsíce pořádají slavnosti, tančí, pijí čaj, veselí se a hodují, nebo
také hrají divadlo. .
Horští skřítci
Horští skřítci nehledají krásu v lese, ale v
podzemí. Hloubí dlouhé a prostorné šachty a hledají tian či tan, drahé
kamení, někdy též zvané Aki Nam (Květiny země). Drahé kamení pak
nekonečně dlouhé hodiny a dny vybrušují do těch nejmenších detailů,
dokud kámen nezíská tvar jejich srdci milý. Potom, když ustanou ve své
usilovné a soustředěné práci, nechají spočinout svůj zrak na hotovém
výtvoru. Pozorují třpyt lomeného a odraženého slunečního světla na
stovkách hran a plošek drahokamů. Takto se nechají unášet do krajin snů
a fantazie a dokáží tam setrvat nekonečně dlouhé chvíle. Vnímají
teplotu kamene, rozpráví s ním a naslouchají mu. Takto se horským
skřítkům otevřel nový svět, ostatním smrtelníkům uzavřený a
nepřístupný. Rún Dajové vnímají saly stejně jako lesní skřítci,
nedokáží však tak snadno komunikovat se zvířaty a rostlinami. Místo
toho však naslouchají zemi, jejímu vzdychání a vzpomínkám, dokáží číst
z kamene dávnou minulost a pomocí drahých kamenů a hvězd určit
budoucnost. Horští skřítci jsou vynikajícími astronomy a astrology.
Jsou schopni sestavit složité a přesné hvězdářské dalekohledy, umí
určit horoskop ještě nenarozenému dítěti na celý jeho život i životy
příští.
Khelegovy hory
Dříve byly Východní svahy stejně hojné na zvěř
a rostliny jako Západní, avšak dnes, především vinou trpaslíků, jsou
krajinou zcela odlišnou. Hluboká údolí, dříve plná zeleně, jsou zbavena
stromů a jejich povrch pokrývají pouze nízké křoviny a odolné traviny.
Dříve lesnaté stráně jsou dnes v lepším případě loukami porostlými
nízkou trávou, která je ideální obživou pro ovce, kozy nebo jiná
hospodářská zvířata. V případě horším se z nich staly jalové kamenité
plochy, na kterých se uchytí pouze suché keříky. Krajina je činností
trpaslíků zcela změněna. Na první pohled se zdá, že nenávratně.
Bergondské a seliacké kovárny potřebují dostatek dřevěného uhlí, z
kulovitých milířů denně vycházejí sloupy kouře, a tak se trpasličí
dřevorubci již po sto dvacet let pouštějí s naostřenými sekyrami do
lesů Khelegových hor, bohatých na vysoké stromy. Od té doby, co se zde
objevil první trpaslík, původní zeleň ustoupila daleko na západ. S
sebou vzala i svá zvířata a rostliny, s nimiž odešli i jejich ochránci,
salové. Někteří však zůstali v malých lesích či spíše alejích, které
byly ušetřeny. Situace je taková, že lesy se nestačí samy alespoň
částečně obnovovat, protože na jejich místě trpaslíci vytvářejí krajinu
určenou pro skromné pastevectví a obdělávání půdy na nižší úrovni.
Bergond a Seliak
Bergond a Seliak, dvě hlavní trpasličí sídla v
této oblasti, jsou vskutku pravými velkoměsty, v jejichž okolí se další
menší města již nevyskytují. Přístup k těmto trpasličím sídlištím je
možný jen dvěma cestami. Do Bergondu se dá přijít ze severu Démantovou
stezkou, která vede z Erinu skrze říši Asari Kasim. Do Seliaku je možné
cestovat z východu, směrem z Minkoru. Dále je tu ještě jedna, neméně
používaná stezka z jihu, která zajišťuje obchod trpaslíků se skřítky,
jejíž oficiální název je Stezka malých národů. O trpasličích cestách
obecně platí, že jsou stavěny z kvalitního kamene a je to typicky
trpasličí práce, kvalitně a rychle provedená. Silné vojenské posádky v
pevnůstkách u silnic dávají jasně najevo, kde je hranice trpasličího
království, a odrazují tak i případné útočníky. Nejlepším příkladem
toho je ta část Stezky malých národů, která spojuje obě trpasličí města.
Zurk
Celý Zurk se dnes zdá být městem mrtvých,
osamocený a vyprahlý. Zůstal zachován jen z vůle mocné myšlenkové
bytosti, Daarona, který přibyl do přírodní úrovně dílem skřetí krutostí
a dílem přehmatem mága Maexara. Daaron se po bitvě stáhl do nitra
města. Usídlil se v rozsáhlých sklepeních pod Citadelou a začal
povolávat své nové služebníky, také původem ze Stínového světa. Jsou
malí i velcí, jsou děsiví, ale svou podobou mohou působit i komicky.
Skrývají se ve městě, hlídají jej a jeho poklady před dobrodruhy, kteří
sem čas od času zavítají. Daaron o nich vždy ví, nechá je zajít až do
nitra města, kde po bohatství prahnoucí odvážlivci objeví truhly plné
zlata nebo nějaký mocný artefakt. Tou dobou jsou ale už obklíčeni jeho
přisluhovači a únik není možný. Dnes Daaron spí, odpočívá v prostorných
sklepeních pevnosti, mohutným tělem téměř podpírá jeho klenbu a kolem
se povaluje množství předmětů nezměrné hodnoty, převážně arvedanských
artefaktů. Daaron vypadá jako mrtvý, ale přítomnost živé bytosti ho z
tisíciletého spánku vždy s jistotou probere. Pak se otřásají samotné
základy Zurku a vetřelci nemají velké šance na útěk.
Les padajících stínů
Lidské osídlení v takzvaných Taroských lesích
se táhne asi sto kilometrů na východ od Ellionu. Jeho hranice je pevně
dána dřevěnými pohraničními pevnůstkami, ne nepodobnými těm v Jižní
dálavě. V těchto pevnůstkách slouží střídavě buď schopní osadníci z
okolí, nebo najatí dobrodruzi. Veškerá kolonizace za touto linií byla z
nařízení Orlích poutníků zastavena poté, co beze stopy zmizela daleko
na východě vesnička Dubeč se stovkou duší. Má se za to, že za její
zkázou stojí skupina druidů, kteří se nejspíše ze zoufalství nad
ničením přírody rozhodli vzít spravedlnost do svých rukou. I kdyby to
nebyla pravda, tak pověrčivé a štvavé fámy, které se v Údolí Ellionu a
Taroských lesích o druidech rozšířily, způsobily mnoho zlého. Několik
druidů bylo zlynčováno a upáleno a stále probíhá na ně jakýsi hon.
Druidi, kteří ještě před nedávnem byli cennými učiteli a poradci
osadníků, se změnili v zapřísáhlé nepřátele. Většina jich ve strachu
utekla do hloubi lesa, jiní potají stále působí i v osídlených
oblastech a někteří na lidi zanevřeli a skutečně osadníkům začali
škodit.
Lidé místo toho, aby se pouštěli do neznáma,
se usidlují na území již zajištěném a síť dvorců a stezek houstne,
ačkoliv Údolí i Taroské lesy jsou stále veskrze zemí neoranou a dvorce
od sebe bývají vzdáleny nejblíže půl dne cesty. Navíc jak v Údolí
Ellionu, tak v Taroských lesích není vůbec bezpečno. Linie pevnůstek
chrání jen před skřety. Ale pro dryády, s nimi sympatizující elfy a
druidy jako by neexistovala. Pokud jdou osadníci v Lese Padajících
stínů pracovat na pole či do lesa, spolu s nářadím si s sebou jako
přirozenou výbavu berou i luk a sekeru nebo tesák. Nesnáší ony útoky ze
zálohy, je to podle nich zrádný způsob boje a dryády i jejich elfí
pomocníky nenávidí více nežli Khara Démona.
Minkor
Je třeba si uvědomit fakt, na který mnoho lidí
při své první návštěvě města snadno zapomene. Tedy že minkorské ulice
nemají jen jedno patro. Nad běžnými ulicemi se zvedá celé nové město,
tvořené elfími mbwake a vyššími patry věží a pagod. Stromy, které
slouží elfům za obydlí, stojí po celém městě a jsou spolu spojeny
lávkami, které jsou tvořeny samotnými větvemi. Zvlášť hbitým elfům
nečiní žádné problémy se po nich procházet a také malé děti je
využívají k divokým hrám. Člověk z Království jen trne ze strachu, že
by mohl spadnout, ale to se naštěstí nestává často. Navíc ty
nejfrekventovanější lávky v sobě mají kouzlo, které okolo nich vytváří
neviditelnou ochrannou bariéru. Většina lávek je také kouzlem chráněna
proti požáru, který by zde mohl mít vskutku katastrofické následky. V
korunách stromů ale nebydlí jen elfové, i mnozí jiní již přivykli
tomuto způsobu života a neměnili by jej za nic na světě. Vždyť co může
být hezčího, než se probudit za zpěvu ptáků a s výhledem daleko za
městské hradby, nad vším tím prachem běžných ulic?