Asterion - fantasy svět pro RPG > Nemrtví a světlonoši

Nemrtví a světlonoši

Deník nekromanta
Všichni, kdož budete číst tyto řádky, stanete stejně jako já na rozcestí. Můžete zvolit mezi cestou pokory a víry v prozřetelnost osudu nebo cestou moci a zatracení. Vězte, že Sedmnáct bohů v čele s Aurionem pohrdnou vaší existencí a proklejí vaše duše, pokud se jen pokusíte nutit schrány mrtvých, aby znovu chodily, pracovaly a zabíjely. Avšak já nemám jinou možnost a snad to mi v konečném důsledku pomůže získat boží odpuštění. Všechny, kteří by chtěli kráčet po mých stopách, zrazuji od tohoto činu. Tato kniha budiž použita pouze mnou a mými služebníky nebo zničena navěky. Kdo neuposlechne tohoto varování, nechť je proklet a zví, že budu pronásledovat jeho duši na tomto světě, dokud mu nepřivodím smrt.
Úvod originálu Nekromantovy knihy kouzel, dopsaný Vieenem, Jedním ze Tří čarodějů, poté, co jím zanimovaní nemrtví začali plenit Lendor

Strana čtvrtá

Tak jsem zůstal v podzemí. Já a kniha. První týden jsem ji ignoroval. Nezdálo se, že by jí to vadilo. Snad věděla, že nemám dost silnou vůli. Druhý týden jsem strávil meditacemi. Kniha mne lákala, ale svědomí, tak zbaběle skryté posledních několik týdnů, se náhle mocným hlasem dralo o slovo. A nedalo se umlčet. Boj mezi knihou a mým svědomím nevyhrál nikdo. Byl jsem pak tolik vyčerpaný, že jsem upadl do bezvědomí. S probuzením zmizely i výčitky.

Listoval jsem knihou dál a začal žasnou. Tolik podivuhodných skutečností obsahovala, tak snadno odhalovala netušené souvislosti. Přesytila mne vědomostmi i dojmy. Měl jsem pocit, že dokážu neskutečné věci. A já je dokázal. Vyzkoušel jsem první jednoduchá kouzla, jen tak, abych se trochu uvolnil od četby a viděl, co se stane. Všechno to fungovalo. Všechno. Přečetl jsem celou knihu za pár dnů. A potom znovu a ještě jednou. Zdá se mi, že nakonec jsem ji četl každou noc a než se slunce pokusilo při svítání proniknout těžkou oblohou, byl jsem vždy na poslední stránce.

Přízraky už prolomily první bránu. Slyším jejich kvílení. Vypadá to, že narazily na jednu z mých pastí.

Přestalo pršet. Ale to už jsem se o počasí nestaral. V hlavě jsem měl jen jednu věc - nekromancii s jejími možnostmi, mocí a tajemstvím. Nebylo tam místo na cokoliv jiného. Lítost, hněv, svědomí, strach, víra, vše zmizelo nenávratně v hlubině nekonečné propasti. Alespoň jsem si to myslel.

Strana pátá

Začal jsem spát ve dne a pracovat v noci. Proč? To doopravdy nevím. Přišlo mi to přirozené, jako něco, co sice nikdo nedělá, ale jen proto, že neví, že je to tak správně. A já to věděl. Už předtím jsem znal okolí mého podzemí docela dobře, a tak bylo jednoduché nalézt první kostry pro pokusy. Když jsem začal svůj první oživovací rituál (dokonce i dnes cítím to vzrušení, po tolika letech), vůbec mne nenapadlo, že by nemusel vyjít. Ale nevyšel. Ani druhý, třetí, stejně jako dalších dvanáct v řadě za nimi. Zklamání mne na dlouhé dny ochromilo, opanovalo mé myšlení. Jako tenkrát, když mne učili hledat cestu v dunách. Věděl jsem, že řešení tu je, že je blízko, ale nešlo mi do hlavy, co dělám špatně. Jako tehdy v dětství jsem vytrval. Dnes se mi zdá, že mi někdo stále nabízel okamžiky, kdy se dalo otočit a zapomenout na šílenství předchozích dnů. Nikdy jsem to neudělal.

Znovu jsem pročetl Vieenův odkaz. A našel chybu. Připadá mi úžasné a úděsné zároveň, jak pár slov špatně seřazených za sebou dokáže pozměnit chod lidského života. Rozdíl mezi úspěchem a zklamáním. Já uspěl. Pamatuji si, jak můj první Man'Grui pohnul paží a nadzvedl lebku. Kovový řetízek na jeho žebrech, kam jsem vázal vyvolávací kouzlo, zazvonil, když se pokoušel posadit. A pak jsem zpanikařil. Dnes mi to připadá směšné, ale tehdy jsem byl zcela ovládnutý hrůzou. Mrtvá věc se pohnula, a to na můj popud. Nevěděl jsem, co mám dělat. Tak jsem přerušil kouzlo. Byl jsem hlupák. Víc jak dvě hodiny mi z nosu vytékal pramínek krve, jak mne udeřila do hlavy strašlivě intenzivní a mohutná vlna bolesti. A hlava mne bolela ještě celý následující den.

Ale teď už jsem věděl. Věděl jsem, že zaklínadlo "Tvou duši nežádám, jen kosti tvé mi stačí, vstaň, zvedni údy své, ať slepé oči vyhaslé, do tmy se zračí" je správné a musí se vázat na kovový předmět připevněný ke kostře. To zaklínadlo jsem poté pronesl ještě mockrát a pokaždé mi v uších znělo líbezněji. Začal jsem svou pouť po temné stezce.

Následující dny jsem horečně zkoumal možnosti Man'Grui. Věděl jsem, že Vieen vytvořil nemrtvé pro boj, a tak bylo nejsnazší postupovat tímto směrem. Musel jsem si nejprve opatřit nějaké zbraně. Přepadl jsem se třemi Man'Grui Kharovu hlídku, dva muže. Neměli nejmenší šanci. První z nich padl, aniž by o nás věděl. Ten měl štěstí. Jeho kamarád se musel dívat, jak se mu pařáty Man'Grui noří do těla, chladné a bezcitné. Nepředstavitelně ječel. Ale já ho nelitoval. Byl to nepřítel. Smrt se stala mou stálou společnicí a já začal překračovat její hranice v obou směrech. Tato myšlenka dodá člověku moc. Já ji měl.

Strana šestá až patnáctá

(Zde jsou vloženy listy s nákresy koster člověka, jiných humanoidů a několika zvířat; všechny jsou podrobně popsány a opatřeny poznámkami drobným, téměř nečitelným písmem.)

Strana šestnáctá

Přízraky se dostaly k druhé bráně. Mám ji rád, už mnoho bytostí zahynulo, když se ji pokoušelo otevřít. Ten zvuk, jak sladce mi dnes zní. Padlé stvoření kvílející bolestí, přestože ji neznají a ani nemohou. Smrt pro ty, kteří sami zabíjejí. Krutá spravedlnost. Moje spravedlnost.

Začal jsem budovat svou říši. Mí nemrtví vojáci vyčistili širokou oblast v okolí mého sídla od všech živých inteligentních bytostí. Jejich smrt nebyla zbytečná, použil jsem je všechny. Došlo k několika střetnutím, kterých jsem chvíli litoval. Měl jsem v úmyslu zabíjet jen přisluhovače skřetů a jejich vládců. Ale mí služebníci nedokázali rozlišit vojáky od prchajících otroků. Jak jsem už napsal, litoval jsem jich, nemohl jsem se však ohlížet na zanedbatelné ztráty. V sázce bylo příliš mnoho. Zatím jsem čelil jen pověrčivým a slabým žoldákům v bezvýznamné části skřetí říše. Věděl jsem, že dřív nebo později přijdou mocnější soupeři.

Přestavěl jsem své podzemí. To už se mnou byl Arriar. Milý člověk, trochu prostý na můj vkus, ale schopný organizátor. Byla to náhoda, že ho mí Man'Grui nezabili, ale byl jsem tomu rád. Měl jsem konečně s kým mluvit. Skoro jsem se to odnaučil, za ty dlouhé měsíce o samotě. Tak často jsem ve své mysli mluvil sám se sebou. Dokázal jsem se dokonce přít a vést poměrně přínosné diskuse. Ale nikdy jsem se nezbavil pocitu, že o něco přicházím. Konfrontace s jinou inteligencí, která by nevyšla z mého já. Zvykl jsem si na samotu, ale vždy z ní rád vystoupím, abych si pohovořil s jakoukoliv bytostí. Toto je vlastně můj poslední pokus o rozhovor. Doufám, že jej nálezce těchto stránek neodmítne.

Z vlhkého, slizkého doupěte se stalo poměrně útulné sídlo. Arriar sehnal mezi uprchlými otroky (které Man'Grui nestačili zabít) nějaké stavitele a začal opravovat pevnost nad podzemím. Já v ní nikdy nežil, ale několik mých služebníků jí dávalo přednost před sklepními prostorami. A mnohokrát se osvědčila jako obranná hráz proti nepřátelským šikům.
...

Strana čtyřicátá první

Už dlouho se kolem mne shromažďovaly různé stvůry z Kwerga Ten'sagu. Mí služebníci mi o nich podávali zprávy. Blížily se k mému podzemí, má moc je lákala, mé umění vábilo. Hledaly svého mistra, někoho, kdo je povede na tomto pro ně neznámém místě. Od nich to nebyla nabídka věrnosti, ale příkaz, jehož odmítnutí se rovná smrti, mé smrti. Tím se má armáda rozrostla. Měl jsem teď temné vlky, přízraky, požírače duší. Byl čas vyrazit k Zemi nářků, porazit skřetího pána. Byl čas stát se nejmocnějším na Asterionu, ochráncem dobrých hodnot strachem a mocí. Čas vstoupit do legend.

Oni mne předběhli. Zaútočili jako první. Vojáci skřetů, děsiví bojovníci. Nebyli jako ti, proti nimž jsem už tolikrát bojoval. Tito se nebáli, neutíkali z boje, nenechali se bodnout do zad. Byli šílení, zuřiví, bez lítosti. Zabíjeli mé výtvory, mou práci, mou krev a můj pot. Nezalekli se ani přízraků, necouvli před temnými vlky. Požírač duší jim byl rovnocenným soupeřem a snad jen před smrtkou měli jakýsi respekt. Má mnoho let budovaná armáda se rozpadala v prach. Jich bylo jen pár a nás tisíce, my umírali po stovkách, oni po jednom. Nevyhrál nikdo. Ze zástupů mých služebníků zůstaly jen trosky, skřetí proměněnci zahynuli na válečném poli. Má moc byla svržena. Náhle jsem zažil pocit strachu, ohrožení z neznáma. Mí nemrtví leželi poraženi, nebylo téměř nikoho, kdo by mě chránil. A pak mne zachvátila panika. Co když to byl jen předvoj, první vlna útoků? Ta druhá přijde vzápětí a smete mě, roztříští o zdi mého podzemí. Chtělo se mi křičet, utéct pryč a nechat vše za sebou. Odprosit mocnou sílu, které by mne ochránila, litovat svých předešlých činů. Dva dny a tři noci jsem jen seděl, přemýšlel a snažil se nepřemýšlet, uvězněný v bludišti vlastních představ a strachu.

Bolesti, ó prosím, opusť mě. Nech mne zemřít v klidu.

Pomohla mi dávná vzpomínka. Utrpení prožité v dětství. Ztratil jsem svého nejlepšího přítele, když nás honily skřetí hlídky v oázách. Vyčítal jsem si, že jsem mu nepomohl, že jsem utíkal příliš rychle a skřetí kopí zasáhlo jeho místo mne. Nepromluvil jsem s nikým pět týdnů ani slovo. Ale pak to přešlo, utopilo se to v hlubinách mé paměti, jako kámen hozený do dhangového jezera. Mohl jsem žít dál.

Strach vystřídalo šílenství. Nocí i dnem jsem znovu přivolával své služebníky, jednoho za druhým, až jsem obnovil svou armádu. Ale nezastavil jsem se. Mí služebníci prohledávali okolí, zabíjeli vše živé a já oživoval další nemrtvé. Přicházely ke mně znovu stvoření Kwerga Ten'sagu, připojovaly se k všeobecné hysterii vzešlé z mé hlavy a zabíjely bez váhání. Brzy v okolí padesáti mil od mé pevnosti nežil ani jeden člověk, elf, domorodec či skřet. Zabil jsem je všechny. Mrtví nemohou bojovat proti mně, oni bojují na mé straně. Mrtvý mě nezradí, mrtvý mi pomůže. Někdy v té době mi moji služebníci přinesli mumifikovaná těla. Vytvořil jsem své poslední nemrtvé - Kat'Grui. Oni se stali mou pýchou, skvělými kousky mistrovského umění. Otevřeli mi nové obzory, dali na chvíli zapomenout na starosti tohoto světa. Zkoumání jejich možností rozechvívalo mou duši, cítil jsem, že jsem znovu svobodný. Z jejich pomocí bych toho mohl tolik dokázat. Ale oni mi nedali čas. Ten proklatý, všudypřítomný, neúplatný čas.

Erija

Na jinak pustém ostrově Erija stojí jedna z nejpodivnějších staveb v Umrlčím království, Katedrála chaosu. Nekromanti obecně nejsou příliš zbožnými lidmi, spoléhají se na svůj precizní mozek a vše se snaží vysvětlit s jeho pomocí. Bohy vnímají jen jako jedny z mnoha mocných bytosti, soupeře na stejném bitevním poli, jejichž cílem je uzurpovat si veškerou moc. Proto se nápad nekromantického mistra spiritistické frakce zprvu zdál být povedeným žertem, než se mu začala věnovat bližší pozornost. Duše lidí totiž tíhnou k posvátnu, k chrámům a svatyním, kde by se mohly setkat s něčím, co je v nich nejlepší nebo co přesahuje cokoliv, čeho by kdy mohly dosáhnout. Je tedy velmi snadné je vlákat na taková místa a poté využít jejich znalostí. Katedrála chaosu se stala takovouto velkolepou vějičkou a zároveň i dokonalou pastí.

Celá stavba katedrály důmyslně útočí na lidské smysly, daleko více na duchovní než pozemské, aby je popletla, zmátla a rozptýlila, takže je nemožné udržet chvíli pozornost, dívat se stále jedním směrem či v klidu naslouchat. Křivky oblouků, klenby oken a dveřních průčelí se jakoby vlní, neustále pohybují a uskakují před zkoumavým pohledem. Šílená kombinace barev mozaiky na stěnách a dlažby vyvolává intenzívní pocit závrati a nutkání prchnout, ale v Katedrále chaosu není kam a cesta zpět se obvykle ztratí po první minutě pobytu uvnitř. Celá stavba je obrovská, neobvykle členitá, plná nečekaných architektonických prvků a podivně řešených schodů či dveří. Z těchto důvodů mají přístup do katedrály jen mistři nekromanti jednotlivých frakcí a adepti spiritistů.

Katedrála chaosu je světem sám pro sebe, těžko zmapovatelným a neuvěřitelně propleteným. Za staletí její existence bylo a je uvězněno v jejich zdech mnoho významných duší zemřelých králů, mudrců, kněží či velkých válečníků. Spiritisté v hlavní kapli, v samém srdci katedrály, provádějí své nejvýznamnější rituály přivolávání duší zemřelých, čímž vábí nové oběti, aby se staly obyvateli tohoto hrůzného dómu. Šepot hlasů snad ve všech řečech světa se nese chodbami a vytváří podivně děsivou směs zvuků, útočící na mozek s neodbytností mořského příboje. Ale spiritisté si rádi dají tu práci a učí se rozumět zapomenutým řečem, protože výměnou za to jsou jim vědomosti neznámé a nedosažitelné i pro nejschopnější kouzelníky Asterionu.

Surla

Pětice věží, kterými se pyšní Surla, je sídlem vládců mysli. Navenek nevypadá nijak impozantně, protože i zde běsnící salové a děti živlů nemilosrdně útočí na vše, co se jim nedokáže ukrýt, ale vnitřek jednotlivých věží rychle opravuje tento nesprávný dojem. Vybavení komnat a sálů snese bez výhrad označení luxusní a architektura detailů i celku je natolik promyšlená, ale přitom naprosto přirozená, že vše kolem vám připadá povědomé, jakoby jste tady už někdy byli.

Dokonalost věží vládců mysli není náhoda. Jejich umění podmanit si myšlenkové bytosti ze Stínového světa pramení z perfektní znalosti vlastního myšlení a struktury mozku, a proto i své obydlí vystavěli tak, aby žádná nesrovnalost neoslabovala jejich schopnosti. Každý z akolytů vládců mysli dostane v jedné z věží svou vlastní komnatu, která je chaoticky vyzdobena a vybavena nesourodým nábytkem. Jak se postupně jejich schopnosti vyvíjejí, získává pevnější strukturu a řád. Pokoje mistrů představují dokonalost samu, vše je zde v harmonické rovnováze a ani jediná maličkost ji nenarušuje. Nic a nikdo se ve věžích neztrácí, i poslové z jiných frakcí, byť by tu byli poprvé, bez jakéhokoliv vyptávání a hledání ihned najdou osobu, které mají doručit vzkaz.

Vládcové mysli musí své myšlení udržovat v rovnováze, nepoddávat je emocím. Chaos světa mimo věže na ostrově Surla oslabuje jejich schopnosti a pomalu zabíjí jejich mozek. Proto byla vyvinuta různá mentální cvičení, vyžadující hodiny soustředění, která dokáží v mysli nekromanta najít ztracený řád. Přesto se ale čas od času každý vládce mysli musí vrátit na Surlu, aby obnovil svou sílu, jinak by jeho myšlení mohlo upadnout do chaosu a ztratilo by své těžce objevené schopnosti.

Trunči

Ostrov Trunči vypadá na první pohled nenápadně a nezajímavě. Ostrá skaliska prudce vystupují z hlubin jezera, trsy šedozelených trav v jejich štěrbinách, starý rozlehlý dům, jednoduchý a hranatý, s oprýskanými zdmi na jediném trochu plochém místě na celém ostrově a všude se rozléhá nepříjemný křik vodních ptáků. Avšak při bližším pohledu na pochmurnou budovu zabloudí oči k zamřížovaným oknům, která jsou nezvykle vysoko nad zemí, a bytelným okovaným dveřím s třemi zámky. A pak uši zachytí nejprve ozvěnu šíleného smíchu, kterou v zápětí následuje bolestný výkřik s pláčem beznaděje a jen o chvíli později se ozvou tupé rány a nesmyslné rychlé mumlání, monotónní a neustále se dokola opakující. Uvnitř Šikora, jak se domu na Trunči říká, žijí totiž giabové, nemrtvý jejichž tělo bylo oživeno pomocí agiaronu spolu s jejich duší.

Postup zanimování giabů se nekromanti naučili od samarů z Podzemní říše. Tento vpravdě revoluční způsob oživování se považuje za velmi nestandardní a ani po tisíci letech, kdy jej nekromanti znají, není plně pochopen. Animatici se zprvu s nadšením vrhli na jeho výzkum, neboť při něm dochází k nevídanému jevu, duše zemřelého je rituálem zachycena na její cestě do Stínového světa a přinucena k návratu do mrtvého těla. K tomu u žádného jiného nemrtvého nedochází. Ale giabové většinou velmi těžce nesou své oživení a chovají se velmi násilnicky, jejich mozek často nepracuje správně a přivádí je k šílenství. Během let se sice dosáhlo jistého pokroku a procento úspěšně oživených se zvýšilo, nicméně stále více jak tři čtvrtiny giabů nefungují správně. Základní úskalí je v tom, že nekromanti jim chtějí bezmezně vládnout, stejně jako ostatním zanimovaným nemrtvým. A tato odchylka od rituálů prováděných samary má na průběh oživení drastický vliv, který se ještě násobí nevolí zanimovaného. Z tohoto důvodu se mnoho giabů snaží ublížit sobě nebo svému okolí a mají sebevražedné tendence, proto jsou v Šikoru zamřížovaná okna, dveře s několika zámky, postele s koženými řemeny a pokoje s holými stěnami, prosté jakýchkoliv ostrých předmětů. Pro komunikaci s většinou giabů zanimovaných nekromanty je potřeba použít hypnotická a omamná kouzla, které alespoň částečně utiší týranou duši a mysl.

Pro animatiky je poměrně těžké získat tělo vhodné pro vytvoření giaba, protože už asi tři dny po smrti není možné oživovací rituál provést. Duše zemřelého přibližně v tu dobu překročí hranici Stínového světa a dokáže se oprostit od magických pout vytvářených rituálem. Navíc pro nekromanty nemá význam oživovat obyčejné vesničany či měšťany, kteří obvykle vykazují jen slabou vůli, a tak jsou jen málo odolní vůči postoživovacímu syndromu, a navíc nedokáží dost dobře popsat své posmrtné zážitky. Proto se snaží oživovat především inteligentnější řemeslníky a občas i kouzelníky.

Arak
"…známou věcí jest, že bytosti nemrtvé strachu neznají. Však kdyby jej znali a jméno světlonoše tohoto zaslechli, pak dozajista by se bázeň převeliká zmocnila jich, nohy poslušnost odmítly a těla jejich jako osika roztřásla se. Neb arak toliko k lovu jejich určen jest a nižádnou bestii utéci nenechá, by přítomností svou nehodnou povrch asterionský dále znečišťovala..."

Každá z bytostí, jež označujeme jako světlonoši, je zvláštním způsobem spojena s jedním nebo více živočichy, obývajících přírodní úroveň Asterionu. Na jejich těle je obvykle nějaký znak, jenž na tuto spřízněnost upozorní a bytost samotná je vybavena některými vlastnostmi daného zvířete. Všechny ale mají i spoustu jiných schopností a vlastnosti získané od zvířecího druha je pouze doplňují, v žádném případě u nich nepřevládnou. Toto platí u všech s výjimkou araka, jemuž se také říká lovec. U něj zvířecí instinkty jednoznačně převládly nad rozumným uvažováním. Arak kombinuje vlastnosti dvou úžasných lovců, tygra na zemi a sokola ve vzduchu. Tygr se na jeho vzhledu podepsal nejvíce. Lovcův obličej je pokryt oranžovou srstí s černými pruhy, rozplácnutý nos zavětří živou i neživou bytost na větší vzdálenost, než čenich cvičeného ohaře. Oranžové oči vidí v noci stejně dobře jako ve dne a nic jim neunikne. V puse má tato bytost ostré špičáky, ovšem ty jsou spíše pro efekt, většinou je ani nepoužije. Místo vlasů má krátká šedivá sokolí pírka a opeření se táhne i po zadní straně krku a okolo páteře až dolů ke kostrči, výrazné shluky šedých per jsou i v okolí trochu vystouplých lopatek. Zbytek těla pokrývá oranžová srst s tmavými pruhy, pouze na hrudi a břiše přechází do bíla. Jeho ruce jsou poměrně velké, nahnědlé dlaně nejsou pokryty srstí a arak do nich může uchopit zbraň. Je pravda, že díky svým ostrým, zatahovacím drápům, jež mu vyrůstají namísto nehtů, si dokáže poradit s mnoha nepřáteli i neozbrojen. Přesto rád používá dva stříbrné jednoruční meče, jež nosí v pochvách umístěných na zádech křížem přes sebe. Koženou vestu obléká pouze z toho důvodu, aby měl odkud vytáhnout tucet stříbrných vrhacích nožů, jež umí metat slušnou rychlostí a se smrtící přesností. A na černém koženém opasku má v pouzdrech čtyři dlouhé dýky ze stříbra, kdyby nějakým nedopatřením přišel o meč. Jiné oblečení ani výzbroj nepotřebuje. Arak je přesvědčen, že jeho jediným úkolem je zbavit svět všech nemrtvých bestií, jakož i těh myšlenkových byt

ostí, které stojí oběma nohama na straně zla. Je ozbrojen speciálně tvrzenými zbraněmi ze stříbra, jelikož jeho vybavení je určeno hlavně pro boj s nestvůrami a nikoli k zabíjení smrtelníků. Tomu se jako světlonoš snaží za každou cenu vyhnout. Nedá se o něm říct, že by byl hloupý, ale pokud po něm lidé nebo i světlonoši požadují něco jiného než odstranit nějakou stvůru, musí ho dlouho přesvědčovat o užitečnosti takového úkolu. Lovec má také trochu posunuté vnímání. Živé bytosti sice vidí jasně, ale pokud se mu nesnaží ublížit, věnuje jim pouze minimální pozornost. Zato nemrtvé a myšlenkové bytosti vnímá až příliš výrazně, na značnou vzdálenost, a to i přes překážky. Jakmile některou z těchto zrůd zaregistruje, většinou si nedá pokoj, dokud ji nedostane. Umí odhadnout svoje schopnosti a nevrhne se bezdůvodně vstříc jasné smrti. Pokud však narazí na skupinu nestvůr, která je na něj příliš silná, bude je sledovat a pomalu odstraňovat jednu po druhé.

Pro araka není důležité, v jaké oblasti se nachází. Kromě vodních hlubin se odváží kamkoli, kde je dostatek lovné zvěře, čili nemrtvých a jiných nestvůr. Snaží se vyhýbat příliš obydleným oblastem, protože lidé a jiní rozumní tvorové jej někdy mohou mylně považovat za jednu z nestvůr a nebylo by dobré šířit v řadách prostých obyvatel strach a paniku. Pokud se lovec někdy vydá do města, pečlivě skryje svůj zevnějšek pod dlouhý plášť s kápí. Je velmi snadné ho požádat, aby zbavil okolí některé z nestvůr, ale velmi složité po něm chtít cokoli jiného. Někteří ze světlonošů to ale dokážou a pak umí arak splnit i úkoly, které se jiným zdají nemožné.

Boj je lovcovou druhou přirozeností. Pro něj byl stvořen a život bez něj si nedovede ani představit. Ten, kdo se jej odváží napadnout, musí být připraven na nejhorší. Arak je rychlý. Neskutečně rychlý. Reaguje instinktivně, bez jakéhokoli zaváhání. Jeho pohyby jsou téměř nepostřehnutelné, čepele mečů se míhají takovou rychlostí, že ve vzduchu vytváří zdánlivě celistvou stříbrnou plochu. V rukou má takovou sílu, že jimi nižší nemrtvé doslova trhá na kusy. Brilantně vyhýbá všem útokům, sám zasazuje údery ze všech stran. Pokud může, bojuje na pevné zemi, není však pro něj problém vznést se do vzduchu a získat tak další převahu. Na nepřátele se vrhá rychlostí útočícího sokola a za pár chvil je obvykle po boji. Živé protivníky nikdy nezabíjí, ale jejich omráčení a odzbrojení je pro něj jen otázkou okamžiku. Arak málokdy utíká z boje, zpravidla jen pokud je zradou vlákán do léčky a vždy má v úmyslu vrátit se, aby dokončil rozdělanou práci. Jelikož je specialistou pro boj s nemrtvými, získal odolnost nebo i úplnou imunitu vůči nejčastějším typům jejich útoků. Je tedy imunní vůči iluzím, může vidět neviditelné protivníky. Nedá se zastrašit, ani prokletí na něj nemá žádný vliv. Odolnost proti jedům a paralýze je samozřejmostí, důležitá je hlavně jeho naprostá nezranitelnost černou magií. Také odsávání života na lovce příliš neplatí, je odolný proti útokům vedeným na psychiku a zmatení. S klidem o něm lze říci, že je to dokonalý a poměrně inteligentní stroj na smetení nejhorší špíny z povrchu Asterionu.