Asterion - fantasy svět pro RPG > Dálavy

Dálavy

Královská řeka

 

Tato řeka není jen obyčejnou cestou do vnitrozemí Tary, k jejím pokladům, a do tábora našich odvěkých nepřátel, skřetů. Ona je příslibem naší budoucnosti a já vidím, jak její zpěněné vlny pohlcují šiky Khara Démona a jak tatáž voda zavlažuje naše pole. Královská řeka je řekou vítězství.
Gillen Mořeplavec

 

Největším vodním tokem protékajícím Dálavami je střední a dolní tok Královské řeky. V historii dobývání Tary sehrála tato řeka důležitou roli, neboť tvoří jednu z mála přístupových cest, jimiž se dá bez větších potíží proniknout Džunglí padlých stromů a doplout k Zelanským vrchům a Trhlinové pláni. Na počátku dobývání Tary hledaly lodě Čtyř království nejlepší a nejrychlejší přístupovou cestu do vnitrozemí jižního kontinentu. Kapitáni podnikali nebezpečné plavby proti proudu velkých řek, skrze těžce průchodnou džungli, a snažili se doplout do přívětivějších krajů. Až třetí výprava, která se plavila po Královské řece, dokázala dorazit k místu, kde řeka vstupuje do Džungle padlých stromů, čímž umožnila Čtyřem královstvím začít osídlovat Dálavy.

Do oblasti Dálav vstupuje Královská řeka v hlubokém kaňonu, kterým odděluje východní a západní část Trhlinové pláně. Mohutnost kaňonu se odráží také v jeho názvu, který zní Obří trhlina. Stěny Obří trhliny mají velmi členitý tvar s mnoha výstupky a terasami, což umožňuje sestup až na dno kaňonu. Země v okolí obsahuje velké množství pyritu, který se ve slunečním světle na holých skalách leskne a odráží světlo do mnoha stran. Ve stěnách prolákliny lze spatřit také několik tunelů, vedoucích do malých jeskynních systémů, často obývaných orky. Několik těchto jeskyň patří k většímu komplexu chodeb a podzemních síní, spojených s Podzemní říší. Kromě orků žije ve zdejších tunelech také několik druhů létajících potvor podobných netopýrům a živících se krví zvířat nebo lidí, jejichž kousnutí někdy způsobí nemoc podobnou magarské horečce vyskytující se především v severní části Dálav. Postižený člověk upadá do blouznivých stavů, silně se potí a vidí věci, které ve skutečnosti neexistují a pokud není pod bedlivým dohledem, může si snadno ublížit. Po aldenu až čtrnácti dnech nemoc obvykle ustupuje. V hlubších částech jeskyní mají své brlohy tarští medvědi, zvířata obvyklá spíše v lesích na východ odtud nebo v horách na jihu. Živí se převážně rybami z Královské řeky, občas ale dokáží ulovit i slabého mustanga na Trhlinové pláni. Právě tito medvědi jsou příčinou, proč lidé ještě neprozkoumali zdejší jeskyně a nesestoupili tudy do Podzemní říše. Orkové znají téměř dokonale jejich život, dokáží je rozzuřit a chodbami přivést přímo k nezvanému vetřelci. Malá medvíďata si ochočují a používají k obraně svých jeskyní.

Na konci Obří trhliny, necelých deset kilometrů od města Sintaru, se náhle veškerá voda v říčním korytu propadá o padesát metrů. Vznikají tím patrně největší peřeje v Dálavách, zvané Bílé vodopády. O pár desítek metrů dál se voda propadá znovu, ale tentokrát již jen o několik metrů. V jiných částech Dálav terén klesá směrem k moři pozvolna bez velkých srázů a náhlých zlomů terénu.

Za Bílými vodopády se Královská řeka rozlévá do velké šířky a pomalu odtéká směrem k moři. Po obou stranách řeky pokračuje rovinatá krajina plání. Na pravé straně leží severní část Trhlinové pláně, na levém břehu občas slyší místní rybáři vytí smeček z Pláně vlků. Od Sintaru, ležícího blízko Bílých vodopádů, je Královská řeka splavná pro všechny říční čluny a menší námořní lodě a stává se největší dopravní tepnou v Dálavách. Denně plují na trase Sintar - Kor - Albireo a zpět desítky kupeckých lodí po okraj naplněné všemi možnými druhy zboží. Kromě kupců se na řece občas objeví i loď s novými osadníky nebo pašerácké bárky, převážející přes Kor zboží zakázané smlouvou uzavřenou mezi Východní dálavou a Svobodnými městy. Na březích Královské řeky vyrostlo také mnoho menších rybářských osad s malým přístavištěm, protože v jejích vodách žije spousta ryb.

Za Albireem, v němž je tok Královské řeky regulován, se vytvářejí četná slepá ramena a množství dlouhých úzkých ostrovů. Po pravé straně tudy vede frekventovaná cesta z Albirea do Nového Amiru, kterou projíždějí denně desítky kupeckých vozů. Ty občas přepadnou říční piráti nebo lapkové, kteří mají své skrýše zamaskované na některém z ostrovů. Vojáci z Albirea občas namátkou několik prohledají, ale lupiči jsou při stavbě svých doupat velmi vynalézaví a dokáží je zrakům pátrajících vojáků šikovně ukrýt. Pátrací skupina se tak vrací do Albirea většinou s prázdnou.

V důsledku množících se pokusů o pašování vyhlásil nedávno Lord Firun pro kupecké lodě "dočasně" zákaz přistávat na březích Královské řeky kdekoliv mimo přísně vymezená místa. Tento zákaz platí na řece všude, kam až sahá vliv Svobodných měst. Trestem za jeho porušení je pokuta, v případě opakovaného prohřešku dokonce zabavení lodi i s nákladem nebo uvěznění pachatele. Dodržování nařízení přísně kontrolují hlídky, které můžete potkat jak na řece, tak i na jejích březích.

V Torských pahorcích se z Královské řeky stane dravá řeka. Koryto se zúží, voda proudí rychlým tempem a místy se vytvářejí peřeje a vodní víry. Plavba v této oblasti je dosti nebezpečná a také vysilující a vyžaduje od kormidelníka a posádky bezchybný výkon. Ani ten však mnohdy nemusí stačit k tomu, aby tudy loď bezpečně proplula. Kdo chce mít skutečně jistotu, že se jeho náklad dostane na druhou stranu Torských pahorků, najme si některého ze zdejších lodivodů. Ani ten však není příliš platný na jaře, když voda stékající z hor daleko na jihu zvedne a rozbouří hladinu veletoku natolik, že ani nejzručnější posádka nezabrání nárazům lodi na okolní skaliska. Po proudu tak plují jen nejodvážnější kapitáni s nejpevnějšími plavidly a nahoru po řece se nedostane nikdo. Za Torskými pahorky se Královská řeka opět rozlije do několikamílové šíře a líně se plazí k Vnitřnímu moři. V této oblasti je již notně přiživována vydatnými dešti, a proto se v jejím okolí nachází několik mokřad a malých bažin, které obývá mnoho druhů ptáků. Zajímavým zdejším ptačím druhem je čápům podobný jabiru, jehož kosti patří k jedné z komponent vynikajícího skládaného luku známého pod jménem "ramawi".

 

Ke Královské řece se vztahuje jeden všeobecně rozšířený příběh, vyprávěný lidem prvními Arvedany. V časech Devíti knížectví stál v čele náboženského života Arvedanů velekněz, který vlastnil diamant velikosti lidské pěsti s magickými schopnostmi zvaný "slza boha slunce" neboli árium tumap. Tento divukrásný kámen měli podle pověsti donést trpaslíci z hlubin Podzemní říše a ve skrytém městě Axara jej čarodějové a kněží obdařili magickou mocí. S pomocí árium tumapu lze plynule přecházet do Stínového světa a dostat se až k Zapovězeným místům, k sídlům samotných bohů. Posledním držitelem slzy boha slunce byl velekněz Deorigan. Na cestě do Derteonu, u brodu přes Královskou řeku, jej přepadl oddíl Kharových vojáků vedený odporným skřetem Farr Gromem. Celý Deoriganův doprovod pobili a jeho samotného zatlačili až těsně k brodu. Tehdy se velekněz vrhl do vln i s diamantem sevřeným v pěsti, aby našel na dně řeky rychlou smrt. Jeho tělo se nikdy nenašlo a árium tumap také ne. Lidé věří, že stále ještě někde v bahnitých nánosech střeží mrtvý Deorigan svůj poklad, stále svírá v kostnaté ruce árium tumap.

 

Gven Graen

 

V jihozápadní části Elfích kopců na vrchu zvaném Srázný leží tvrz obklopená kamennými domy, Gver Graen. Nikdo ze zdejších obyvatel si nepamatuje doby, kdy byla pevnost postavena a ani nemůže. Pevnost Gver Graen je jedním z dědictví, které Taře zanechali Arvedané.

Před osmdesáti lety našel na jednom z Elfích kopců kníže Východního království Theorn starou opuštěnou pevnost na jejíž bráně bylo vyryto devět trpasličích run. Nápis na bráně zní Gver Graen a dosud se nepřišlo na to, co vlastně znamená, přestože se o rozluštění jeho významu pokoušeli i sami trpaslíci. Slovo gver má význam jeskyně, místa obklopeného tmou a graen znamená slepotu nebo ztrátu smyslů. Co znamenají obě slova dohromady si dnes již nikdo nepamatuje.

Kníže Theorn použil svého vlivu u královského dvora (byl spřízněn s královskou rodovou linií) a dostal Gver Graen a okolní půdu v léno, které je dědičné. Tímto usnesením se tvrz Gver Graen dostala z područí guvernéra Východní dálavy a stala se politicky nezávislou. Stále však musel odvádět poplatky v podobě výcviku vojáků Východní dálavy ve zdejší šermířské škole. V době povstání Svobodných měst se pokusili Gver Graen získat pod svou kontrolu Orlí poutníci, ale na rozdíl od většiny ostatních měst tu narazili na odpor. Theornův pravnuk se stále považoval za příbuzného almendorského krále a ani normální obyvatelé necítili potřebu něco měnit na zaběhaných zvycích. Knížata jim vládla mnohem spravedlivěji než činili guvernéři v Albireu. Lord Firun k pevnosti mohl vyslat sotva tolik vojáků, aby ji byli schopni oblehnout. Naopak kníže Tarian měl přese všechno potíže s nemalým davem sympatizantů s povstáním mezi vyučujícími i žáky na akademii. Proto se nakonec obě strany dohodly na kompromisu. Gver Graen i s okolím se stal samostatným nejen formálně, ale i prakticky, nemá žádné povinnosti vůči Albireu ani Novému Amiru, výcvik vojska pro kohokoliv musí být řádně zaplacen. Celá oblast je pod drobnohledem politiků i vojevůdců a nikdo se v obavách před vyvoláním incidentu nesnaží přetáhnout místní na svou stranu. Kníže Tarian sice stále vnitřně sympatizuje s Východním královstvím, nemůže si ovšem dovolit dát to viditelně najevo.

Kníže Theorn se tedy usadil v Gver Graenu a nechal okolo postavit malé město. Všechny domy byly vybudovány z kamene, aby nešly v případě útoku podpálit a postaveny v několika soustředných kruzích, což znemožňuje rychlý a hromadný nájezd na pevnost. Vstup do Gver Graenu je možný pouze branou v západní části hradeb, které obíhají celé městečko a končí z obou stran v mohutných zdech tvrze. Východní část pevnosti chrání strmý sráz a dvě vysoké věže s několika střílnami. Samotná pevnost je velmi impozantní a její stavitel musel být mistrem svého oboru. Ve zdech a hradbách z vápence byste marně hledali mezeru mezi spárami, věže a střílny dokonale pokrývají celý prostor u tvrze a umožňují křížovou střelbu, která dokáže rozvrátit sešikovaný oddíl během jediné minuty. Brána může být zajištěna třemi závorami, které jsou natolik těžké, že se musí zasunovat složitým mechanickým systémem, a její křídla mají tloušťku přes čtyřicet centimetrů. Kromě dokonalého taktického a obranného provedení uchvacuje pevnost svou architektonickou krásou a smyslem pro detail. I ta nejposlednější střílna v západní věži je malým uměleckým dílem a přitom zůstává plně funkční.

Svůj věhlas si Gver Graen získal poměrně záhy, když první žáci zdejší válečnické akademie odešli do světa. V akademii učí opravdoví mistři šermu, boje a strategie a tudíž každý, kdo dokáže projít úspěšně výcvikem a všemi zkouškami, se stane elitním bojovníkem. Gvergraenští mistři pocházejí z různých koutů Tary a Lendoru a většinou mají za sebou pestrou životní dráhu dobrodruhů. Výuka boje v pevnosti Gver Graenu je pro mnohé z nich možností, jak si na stará kolena odpočinout a přitom docela nezahálet. Gvergraenská válečnická akademie je bezesporu nejlepší bojovou školou na území Dálav a snese srovnání i s nejlepšími školami Čtyř království. Každému absolventu akademie nakonec prozradí učitelé několik tajných šermířských a bojových fint, které smí použít jen ve velké nouzi, aby se neprozradili ostatním bojovníkům. Mnohé z těchto fint jsou opravdu smrtící a málokdo se jim dokáže účinně bránit. V Gver Graenu žije kolem stovky vojáků ve zbroji a přes tři sta z ostatních devíti set obyvatel městečka umí vládnou mečem na dobré a vyšší úrovni.

Gvergraenská válečnická akademie láká jak vládce Svobodných měst, tak guvernéra Východní dálavy. Jak se však zmocnit Gver Graenu a nepopudit svého souseda? Obě strany dlouho přemýšlely, až došly ke stejnému závěru - přimět obyvatelstvo, aby si samo vybralo zemi, k níž chtějí patřit. Proto je Gver Graen plný tajných agentů Východní dálavy a Albirea, maskovaných za kupce, učedníky, adepty akademie či dokonce za starousedlíky. V neveřejných setkáních přesvědčují vybrané občany Gver Graenu o výhodách ztráty neutrality, podplácejí vlivné úředníky blízké knížeti Tarianovi a mladým ambiciózním lidem mažou med kolem pusy a slibují vysoké postavení ve městě, jen co dojde k odtržení. Lidé v Gver Graenu jsou ovšem dost konzervativní a spokojení s dosavadní situací, a tak nemají oba tábory zatím příliš významnou podporu.

Orlí poutníci

Orlí poutníci oficiálně tvoří rytířskou organizaci se sídlem v Albireu. Mnozí z nich stáli před pěti lety v čele vzpoury proti guvernérovi Východní dálavy. V čele celé organizace je Kruh Poutníků, společenství třiceti vybraných členů, kteří rozhodují v záležitostech týkajících se celé organizace. Pokud dojde k situaci, kdy musí rozhodnutí padnout rychle a není možné přednést problém Kruhu Poutníků, mají všichni zůčastnění Orlí poutníci rovné hlasovací právo a musí rozhodnout sami. Jejich znakem je přívěšek ve tvaru orla vyrobený ze stříbra a osazený čtyřmi kameny. Ne všichni členové jsou válečníci, natož rytíři, ale tato skutečnost zůstává většině lidí skryta. Počet Orlích poutníků dosahuje dvou set lidí a další tisíce obyvatel Dálav s nimi sympatizují a pomáhají jim. Každého Orlího poutníka lze poznat podle jeho přívěšku, avšak ten bývá nošen skrytě. Proto se členové organizace učí nazpaměť jména těch Orlích poutníků, které osobně neznají. Jejich vliv je patrný především v samotném Albireu, které spravují, a v jeho okolí. S rostoucí vzdáleností od centra působnosti jejich věhlas a vliv slábne.

Velmi zajímavá je skrytá činnost Orlích poutníků. V jejich řadách působí mnozí, kteří se zajímají o umění starých Arvedanů. Proto jakákoliv zmínka o místě spojeném s Arvedany (a že jich je v Dálavách hodně) přiláká jejich pozornost. Pokud u nově objevené arvedanské ruiny stojí pouze dva lidé, můžete si být jisti, že nejméně jeden z nich je Orlí poutník. Z tohoto důvodu mají spojení na Zlatý kruh, kupeckou organizaci v Albireu, která vykupuje a shromažďuje magické předměty a artefakty Arvedanů. Získané poznatky o Arvedanech používají k oprášení svých vlastních vědomostí zejména v oblasti alchymie, techniky, magie a příbuzných oborech. Snaží se také o to, aby mocné arvedanské artefakty nepadly do rukou skřetům a jim nakloněným lidem. Jisté je, že cíle tohoto uskupení jsou čisté a lidem prospěšné, byť používané prostředky jsou často tvrdé a nekompromisní.

Pojmenováni jsou podle Arterona, Orlího poutníka, bojovníka z Prokletého údolí. V dobách, kdy skřeti zaplavili území Devíti knížectví, byl považován za nejlepšího lidského válečníka. Při vpádu skřetů se skupina lidí ukryla v horském údolí, do nějž vedla jen velmi úzká průrva. Skřeti údolí nemohli dobýt zčásti kvůli jeho nepřístupnosti, zčásti kvůli odhodlání lidí bránících své životy, ale zejména díky Arteronově udatnosti. Proto lstí vylákali Arterona z údolí (s předstíraným úmyslem umožnit lidem bezpečně opustit údolí a nechat jim volnou cestu až k hranicím říše Athor). Zatímco Arteron vyjednával podařilo se skřetům dobýt vstup do údolí a zapečetit jej mocným kouzlem, seslaným přímo Zurkhenem, černým drakočlověkem. Tak zůstali lidé v údolí uvězněni po mnoho staletí a museli dřít jako otroci pod dohledem skřetího správce. Když Arteron prohlédl lest a chtěl se vrátit do údolí, bylo již pozdě. A tehdy, když spatřil, co se stalo, se v jeho srdci něco zlomilo. Obrátil se směrem na jih a už z tohoto směru nikdy neuhnul. Nezastavily jej ani tábory skřetů, které mu stály v cestě. Zničil mnoho skřetích ležení, přičemž si někdy hlídka ani nevšimla, že kolem ní Arteron právě prochází. Mohl totiž na sebe brát podobu vlka, medvěda či orla. Čím více se blížil k sídlu Khara Démona, tím méně potkával skřetů a nestvůr a brzy získal falešný pocit bezpečí v týlu nepřítele.

V předvečer dne, kdy se měl naplnit jeho osud, nalezl Arteron velkou suchou jeskyni, v níž se utábořil. Celou noc měl podivné a zlé sny, v nichž ho pronásledoval temný oblak a neustále se přibližoval, ať před ním Arteron utíkal sebevíc. Nakonec ho obklopil a začal dusit štiplavým a hustým kouřem, který se líně převaloval všude kolem něj. Arteron už upadal do bezvědomí, když celý zpocený procitl ze sna do jasné noci. Pokoušel se ještě několikrát usnout, ale výsledek byl vždy stejný - temný oblak se vracel zpět. Až konečně přišlo jasné ráno, prosycené vůní květin a plné života. Arteron udělal pár kroků k východu jeskyně, když zaslechl nejstrašnější zvuk ve svém životě, chvění dračího chřípí. Skokem se vrhl za nejbližší kámen právě včas, aby se ukryl před smrtícím dechem draka, černým oblakem prosyceným věčným zatracením. Ještě chvilku počkal a pak s mečem v ruce vyskočil ze svého úkrytu, aby si prohlédl protivníka a zhodnotil situaci. Krev mu ztuhla v žilách, když jeho zrak spatřil neproniknutelně černé šupiny na kostnatém těle a když se mu v periferním vidění zaleskly kruté oči Ugrien, černé dračice. Tehdy už začínal tušit, že dnešní den bude jeho posledním, ale stále se nehodlal s touto myšlenkou smířit. Jako šílený se rozběhl přímo proti dračímu tělu, s mečem napřaženým před sebou a mohutným odrazem přeskočil pařát, který ho měl odhodit na skalní stěnu. Teď byl přímo pod dračím břichem, a tak se mohutně rozmáchl a vší silou sekl. Jeskyní otřáslo strašlivé zavytí, jak Ugrien ucítila palčivý chlad čepele ve svém těle. Otřásla se a v agónii bolesti mrštila ocasem po svém trýzniteli. Jeden z mnoha ostrých výstupků skutečně Arterona zasáhl a vyryl mu hluboký šrám do hrudi.

Arteron cítil, jak umírá. Chtěl tomu zabránit, ale bylo již pozdě. Meč mu vypadl z rukou a jeho myslí divoce skákaly myšlenky jako voda po peřejích. Náhle se jedna z nich zastavila a vynořila se z chaosu, jasná a zřetelná jako žádná jiná v jeho předešlém životě. Když už mám umřít, tak pod modrou oblohou v modrých výšinách. Začal se tedy měnit v orla, zatímco si dračice držela tlapami svou ránu a tiše sténala, aby ulehčila své bolesti. Brzy z jeskyně váhavě odlétal těžce raněný orel a pomalu nabíral výšku. Za chvíli se k němu začali přidávat jeho bratři, aby doprovodili svého druha na jeho poslední cestě. Když začal Arteron umdlévat, podepřeli ho nejbližší orli svými křídli a on letěl dál, k svému domovu. Na útesu jedné ze skal Nekonečných hor, blízko svého rodného údolí a hnízdišť skalních orlů, spočinul tento velký hrdina a nalezl klid, který mu byl sebrán za jeho života. Od těch dob lidé z Prokletého údolí shlížejí v těžkých dobách k této hoře a s nadějí v srdci čekají, že Arteron sestoupí dolů a povede je proti jejich nepřátelům.