Obloha z listí a drahokamů

Z toho mála, co vím o minulosti, soudím, že nikdy neexistovalo něco jako elfí armáda. Bojovali jsme vždy v menších družinkách, nikdy jsem neslyšel, že by některá měla více než dvacet členů. Stávalo se čas od času, že několik družin útočilo na jednoho nepřítele na jednom místě, ale nebyly nijak koordinovány. Každá bojovala sama za sebe a za les. Náš domov, Červený les, to je jediné pojítko, které může zapříčinit, abychom postupovali v bitvě společně. Ale i pak každý elf bojuje z velké části za sebe, za svou vidinu budoucnosti. Zdálo by se, že díky této nesourodosti a neexistenci jakéhokoliv centrálního velení jsou elfové jen chabým soupeřem, kterého musí rozdrtit každá organizovaná armáda. Není to pravda. My máme vždy výhodu prostředí, na naší straně bojuje krajina, zvířata i stromy. Nikdo nás nemůže donutit, abychom stanuli v bitvě na otevřeném poli. Kdo nás chce porazit, musí vejít do lesa nebo vystoupat do kopců. A tam už mu přísná organizace a velení příliš nepomohou. Nakonec se stejně bude muset bojovat jeden proti jednomu. Proto vítězíme.

Dnes žijí lesní skřítci v několika stovkách roztroušených vesniček na území celého Zlatého lesa. Jejich vesničky tvoří skupinky malých dřevěných a kamenných domků. Většina jejich obydlí je přízemní, v mnoha vesnicích se ale vyskytují také nadzemní i podzemní vícepatrové stavby. Skřítčí architektura je plná fantazie, přírodních motivů, lze v ní nalézt snad všechny existujících tvary, barvy a přírodní materiály. Využívá okolní přírody, hlavně stromů, které často bývají důležitou součástí domů. Taková skřítčí obydlí jsou stavěna kolem kmene mohutného stromu, stoupají spirálovitě vzhůru, někdy až do koruny. Bývají členitá, pospojovaná sítí schodišť, teras a můstků. Občas kolem jednoho či více vzrostlých stromů vznikají jakési stromové vesnice. V korunách stromů skřítci budují nejrůznější altánky, věžičky a otevřená prostranství, kde potom rádi za nocí ve svitu hvězd a měsíce pořádají slavnosti, tančí, pijí čaj, veselí se a hodují, nebo také hrají divadlo. .

Horští skřítci nehledají krásu v lese, ale v podzemí. Hloubí dlouhé a prostorné šachty a hledají tian či tan, drahé kamení, někdy též zvané Aki Nam (Květiny země). Drahé kamení pak nekonečně dlouhé hodiny a dny vybrušují do těch nejmenších detailů, dokud kámen nezíská tvar jejich srdci milý. Potom, když ustanou ve své usilovné a soustředěné práci, nechají spočinout svůj zrak na hotovém výtvoru. Pozorují třpyt lomeného a odraženého slunečního světla na stovkách hran a plošek drahokamů. Takto se nechají unášet do krajin snů a fantazie a dokáží tam setrvat nekonečně dlouhé chvíle. Vnímají teplotu kamene, rozpráví s ním a naslouchají mu. Takto se horským skřítkům otevřel nový svět, ostatním smrtelníkům uzavřený a nepřístupný. Rún Dajové vnímají saly stejně jako lesní skřítci, nedokáží však tak snadno komunikovat se zvířaty a rostlinami. Místo toho však naslouchají zemi, jejímu vzdychání a vzpomínkám, dokáží číst z kamene dávnou minulost a pomocí drahých kamenů a hvězd určit budoucnost. Horští skřítci jsou vynikajícími astronomy a astrology. Jsou schopni sestavit složité a přesné hvězdářské dalekohledy, umí určit horoskop ještě nenarozenému dítěti na celý jeho život i životy příští.

Dříve byly Východní svahy stejně hojné na zvěř a rostliny jako Západní, avšak dnes, především vinou trpaslíků, jsou krajinou zcela odlišnou. Hluboká údolí, dříve plná zeleně, jsou zbavena stromů a jejich povrch pokrývají pouze nízké křoviny a odolné traviny. Dříve lesnaté stráně jsou dnes v lepším případě loukami porostlými nízkou trávou, která je ideální obživou pro ovce, kozy nebo jiná hospodářská zvířata. V případě horším se z nich staly jalové kamenité plochy, na kterých se uchytí pouze suché keříky. Krajina je činností trpaslíků zcela změněna. Na první pohled se zdá, že nenávratně. Bergondské a seliacké kovárny potřebují dostatek dřevěného uhlí, z kulovitých milířů denně vycházejí sloupy kouře, a tak se trpasličí dřevorubci již po sto dvacet let pouštějí s naostřenými sekyrami do lesů Khelegových hor, bohatých na vysoké stromy. Od té doby, co se zde objevil první trpaslík, původní zeleň ustoupila daleko na západ. S sebou vzala i svá zvířata a rostliny, s nimiž odešli i jejich ochránci, salové. Někteří však zůstali v malých lesích či spíše alejích, které byly ušetřeny. Situace je taková, že lesy se nestačí samy alespoň částečně obnovovat, protože na jejich místě trpaslíci vytvářejí krajinu určenou pro skromné pastevectví a obdělávání půdy na nižší úrovni.

Bergond a Seliak, dvě hlavní trpasličí sídla v této oblasti, jsou vskutku pravými velkoměsty, v jejichž okolí se další menší města již nevyskytují. Přístup k těmto trpasličím sídlištím je možný jen dvěma cestami. Do Bergondu se dá přijít ze severu Démantovou stezkou, která vede z Erinu skrze říši Asari Kasim. Do Seliaku je možné cestovat z východu, směrem z Minkoru. Dále je tu ještě jedna, neméně používaná stezka z jihu, která zajišťuje obchod trpaslíků se skřítky, jejíž oficiální název je Stezka malých národů. O trpasličích cestách obecně platí, že jsou stavěny z kvalitního kamene a je to typicky trpasličí práce, kvalitně a rychle provedená. Silné vojenské posádky v pevnůstkách u silnic dávají jasně najevo, kde je hranice trpasličího království, a odrazují tak i případné útočníky. Nejlepším příkladem toho je ta část Stezky malých národů, která spojuje obě trpasličí města.

Celý Zurk se dnes zdá být městem mrtvých, osamocený a vyprahlý. Zůstal zachován jen z vůle mocné myšlenkové bytosti, Daarona, který přibyl do přírodní úrovně dílem skřetí krutostí a dílem přehmatem mága Maexara. Daaron se po bitvě stáhl do nitra města. Usídlil se v rozsáhlých sklepeních pod Citadelou a začal povolávat své nové služebníky, také původem ze Stínového světa. Jsou malí i velcí, jsou děsiví, ale svou podobou mohou působit i komicky. Skrývají se ve městě, hlídají jej a jeho poklady před dobrodruhy, kteří sem čas od času zavítají. Daaron o nich vždy ví, nechá je zajít až do nitra města, kde po bohatství prahnoucí odvážlivci objeví truhly plné zlata nebo nějaký mocný artefakt. Tou dobou jsou ale už obklíčeni jeho přisluhovači a únik není možný. Dnes Daaron spí, odpočívá v prostorných sklepeních pevnosti, mohutným tělem téměř podpírá jeho klenbu a kolem se povaluje množství předmětů nezměrné hodnoty, převážně arvedanských artefaktů. Daaron vypadá jako mrtvý, ale přítomnost živé bytosti ho z tisíciletého spánku vždy s jistotou probere. Pak se otřásají samotné základy Zurku a vetřelci nemají velké šance na útěk.

Lidské osídlení v takzvaných Taroských lesích se táhne asi sto kilometrů na východ od Ellionu. Jeho hranice je pevně dána dřevěnými pohraničními pevnůstkami, ne nepodobnými těm v Jižní dálavě. V těchto pevnůstkách slouží střídavě buď schopní osadníci z okolí, nebo najatí dobrodruzi. Veškerá kolonizace za touto linií byla z nařízení Orlích poutníků zastavena poté, co beze stopy zmizela daleko na východě vesnička Dubeč se stovkou duší. Má se za to, že za její zkázou stojí skupina druidů, kteří se nejspíše ze zoufalství nad ničením přírody rozhodli vzít spravedlnost do svých rukou. I kdyby to nebyla pravda, tak pověrčivé a štvavé fámy, které se v Údolí Ellionu a Taroských lesích o druidech rozšířily, způsobily mnoho zlého. Několik druidů bylo zlynčováno a upáleno a stále probíhá na ně jakýsi hon. Druidi, kteří ještě před nedávnem byli cennými učiteli a poradci osadníků, se změnili v zapřísáhlé nepřátele. Většina jich ve strachu utekla do hloubi lesa, jiní potají stále působí i v osídlených oblastech a někteří na lidi zanevřeli a skutečně osadníkům začali škodit.

Lidé místo toho, aby se pouštěli do neznáma, se usidlují na území již zajištěném a síť dvorců a stezek houstne, ačkoliv Údolí i Taroské lesy jsou stále veskrze zemí neoranou a dvorce od sebe bývají vzdáleny nejblíže půl dne cesty. Navíc jak v Údolí Ellionu, tak v Taroských lesích není vůbec bezpečno. Linie pevnůstek chrání jen před skřety. Ale pro dryády, s nimi sympatizující elfy a druidy jako by neexistovala. Pokud jdou osadníci v Lese Padajících stínů pracovat na pole či do lesa, spolu s nářadím si s sebou jako přirozenou výbavu berou i luk a sekeru nebo tesák. Nesnáší ony útoky ze zálohy, je to podle nich zrádný způsob boje a dryády i jejich elfí pomocníky nenávidí více nežli Khara Démona.

Je třeba si uvědomit fakt, na který mnoho lidí při své první návštěvě města snadno zapomene. Tedy že minkorské ulice nemají jen jedno patro. Nad běžnými ulicemi se zvedá celé nové město, tvořené elfími mbwake a vyššími patry věží a pagod. Stromy, které slouží elfům za obydlí, stojí po celém městě a jsou spolu spojeny lávkami, které jsou tvořeny samotnými větvemi. Zvlášť hbitým elfům nečiní žádné problémy se po nich procházet a také malé děti je využívají k divokým hrám. Člověk z Království jen trne ze strachu, že by mohl spadnout, ale to se naštěstí nestává často. Navíc ty nejfrekventovanější lávky v sobě mají kouzlo, které okolo nich vytváří neviditelnou ochrannou bariéru. Většina lávek je také kouzlem chráněna proti požáru, který by zde mohl mít vskutku katastrofické následky. V korunách stromů ale nebydlí jen elfové, i mnozí jiní již přivykli tomuto způsobu života a neměnili by jej za nic na světě. Vždyť co může být hezčího, než se probudit za zpěvu ptáků a s výhledem daleko za městské hradby, nad vším tím prachem běžných ulic?