Zlatá pavučina

Královský dvůr, dlící tou dobou v Albireu, začaly zahlcovat stížnosti a Albireo bylo plné zástupců nespokojených měst a společností. Král Walden zuřil a začalo mu být jasné, že s Tetragonem udělal chybu. Novoamirští se projevili ne jako poslušní vykonavatelé jeho vůle, ale jako mocichtiví lidé s vlastními zájmy. A to, že se nechovali jak očekával, králi vadilo mnohem více, než nespokojenost poddaných. Královští agenti pronikli do Tetragonu a pomocí výhružek a vydírání přetáhli na svou stranu dva členy Správní rady, Hynše a Vržinu. Donutili je podepsat listiny, které zdiskreditovaly celý Tetragon, včetně jich samotných. Na základě těchto důkazů pak král zrušil Tetragonu výhody a monopoly a několik členů jeho představenstva bylo zatčeno. Mezi zadrženými byli i Vržina a Hynš, kteří poté záhadně zemřeli ve vězení. Walden chtěl Tetragon úplně zničit, ale jeho rádci, někteří Tetragonem podplacení, mu to vymluvili. Jednak by to bylo příliš nápadné prosazování královské moci, což by mohlo obnovit rebelantské nálady v Dálavě a druhak, pokud by Tetragon padl, zhroutila by se ekonomika celé Východní dálavy, neboť by přestal existovat organizovaný trh. Král tedy ponechal Tetragonu část pohledávek, ale zároveň zůstalo více než tři čtvrtiny dálavského trhu otevřeno novým společnostem.

To, že Tara, země nová a drsná svou nespoutaností, nutí lidi zavádět kruté zákony a tvrdě trvat na jejich dodržování, nikoho nepřekvapí. Proč však Lendor, civilizovaný kraj, kde lidé již léta žijí v bezpečí a blahobytu, stále lpí na nelidských tradicích z let dávno minulých? Kdysi jistě bylo nutno zamezit řádění všudypřítomného zla, nebylo času na soudy a na každém odsouzeném byla spravedlnost vykonána s rychlostí vpravdě ohromující. Ale já bych se nechtěl zabývat touto dobou, neboť každý rozumný čtenář jistě chápe nezbytnosti těchto postupů. Avšak co dnes? Je stále potřeba pošlapávat práva nevinných lidí na spravedlivý soud, je snad milost hanlivým slovem? Prosím, přečtěte pozorně mnou předložená fakta získaná studiem vyšetřovacích postupů uplatňovaných po celém Asterionu a jistě shledáte, tak jako já, tyto metody zastaralé a zavrženíhodné.

Příkladem státu, kde se již stav věcí začal měnit k lepšímu, je Almendor. Byly ustanoveny postupy, které musí být zachovány při pátrání po zločinu. Prvním krokem je ohlášení takového zločinu. Na územích, která spadají pod správu měst, se zločin oznamuje městské stráži nebo jiné ozbrojené složce, která městskou stráž zastupuje. Mimo město se zločin oznamuje starostovi vesnice či dědiny, na jejímž území se zločin stal. Starosta má povinnost nahlásit tento zločin šlechtici, na jehož území k zločinu došlo. Někdy se starosta obchází a žádost o prošetření zločinu je oznamována přímo šlechtici. Pokud má šlechtic přiděleno od panovníka právo vyšetřování a soudu, záleží jen na něm, jak se rozhodne. Pokud toto právo nemá, posílá žádost výše svému lennímu pánovi. Jiná situace však nastane, když se zločin odehraje na půdě církevní, potom má daná církev právo a zároveň povinnost spolupracovat s vyšetřovateli. Také pokud se zločinu dopustí voják náležící přímo vládci nebo je spáchán na území královských kasáren, zodpovídá za vyšetřování velitel vojenské posádky.

Vše, co jsem popsal, by ukazovalo na fungující systém plně v souladu z právem. Avšak dochází zde k mnoha nepravostem, které většinou činní právě ti, kteří by měli být garanty zákona a pořádku.

Mnoho šlechticů, kteří se odmítají starat o problémy svého lidu, najímají takzvané "drancparty" a těm svěřují právo pátrání, zadržení a někdy i potrestání zločince. Není se pak co divit, že jejich metody jsou nevybíravé a ve snaze co nejrychleji případ vyřešit se nezřídka uchýlí k použití násilí na nevinných lidech či na podezřelých, kterým nebyl jejich čin prokázán. V posledních letech se ustálil postup, kdy za vypátrání a dopadení zločince slíbí šlechtic této skupině podíl na majetku zločince. Nezřídka se pak pátrání po viníkovi změní na hon za každým, kdo je jen trošku podezřelý.

Často se také stává, že viníkem je sám šlechtic či spíše nějaký šlechticův oblíbenec. Možnost, že se poškozený domůže svého práva, je pak minimální. Existuje sice vladařem vydaný edikt, který zaručuje každému občanu narozenému či trvale žijícímu na území Almendoru možnost předstoupit před vrchní soud sídlící v hlavním městě nebo před samotného vladaře a požádat o přešetření nějakého zločinu, v praxi však k ničemu takovému nedochází. Zaprvé z důvodů velkých vzdáleností, ale hlavně proto, že úředníci, kteří mají zajistit zkoumání těchto žádostí, jsou velmi hamižní a požadují nemalé částky za kladné vyřízení žádostí.

Také nevím o žádném případu za posledních pár letech, kdy by byl dopaden a veřejně odsouzen nějaký příslušník oficiální církve Sedmnáctky. Buď se za zdmi klášterů žádné zločiny nedějí anebo, a to mi přijde mnohem pravděpodobnější, se zločiny dějí a oficiální církevní kruhy je zamlčují.

Stříbrné a zlaté, zlaté a stříbrné, stejně krásně se lesknou v poledním slunci a jejich veselý cinkot rozehřeje srdéčko nejednoho obchodníka, kupčíka, zloděje či lapky, ať je původu trpasličího, lidského, ale i elfího či skřítčího. Hýbou ekonomikou civilizovaného Asterionu, ale jejich pravou, pomíjivou hodnotu poznají ponejvíce až mrtví, jimž se právě třpyt zlaťáků stal osudným.

Ve Čtyřech královstvích a jejich koloniích se k ražbě mincí užívá drahých kovů. Zpravidla jimi bývají měď, stříbro a zlato. Jejich hodnota v ohledu ku standardní měně je vyznačena na rubu mince, tzv. reversu, spolu se symbolem daného království. Na líci, tzv. aversu, je pak vyobrazen profil panovníka, za jehož vlády byla mince vyražena. Na každé správné minci ražené právě ve Čtyřech královstvích se musí vyskytovat letopočet ražby, značka mincovny a mincmistra, jinak nemusí být přijata podle řádného obchodního řádu.

Je zřejmé, že pravou hodnotu mince nestanovuje jen její nominální hodnota určená na první pohled barvou či velikostí, ale především množstvím drahého kovu v ní obsaženém. To bývá mnohdy velmi obtížné poznat, proto obchodníci běžně využívají tzv. mincovních vah, pomocí kterých pravou hodnotu mince s největší pravděpodobností určí správně. Na vesnicích se občas ještě používá zastaralé metody zkousnutí mince zuby, čímž se zjišťuje její tvrdost, hutnost a také jakási přirozená pružnost. Jak vidno, úspěch této metody hodně závisí na kvalitě chrupu dotyčného, tudíž od ní mnohý obchodník upustil.

V dávných časech Císařství a Devíti knížectví Arvedané jako platidlo používali velmi oblíbené atony, které si přivezli z Modrého měsíce. Atony nemají obvyklý tvar dnešních mincí, jedná se o malé trojúhelníkové plíšky vyrobené ze slitiny zlata a stříbra pomocí magie, neboť jejich povrch je pokryt velmi jemnou ornamentální kresbou, která ani po letech neztrácí na jasnosti. Navíc, různým natáčením atonu proti slunci vrhá mince odlesky celého barevného spektra. Tím je, na rozdíl od ostatních měn, zcela vyloučena možnost padělání, neboť ještě stále nebyl objeven způsob výroby atonů.

Do dnešních dnů se atonů dochovalo poměrně slušné množství, ač spousty se jich ztratily ve válkách a nějaké stále ještě leží skryté v hlubokých podzemních chodbách, starých zříceninách i na dně moří.

V dnešní době jsou velmi oblíbeným platidlem všech movitých obchodníků, neboť platba atony se považuje za určitou prestižní záležitost, nehledě na to, že je mnohem pohodlnější v případě většího peněžního obnosu. Hodnota jednoho atonu se ustálila na dnešních 17 zlatých mincí běžně užívaných ve Čtyřech královstvích. Atony však mají ještě jednu vynikající vlastnost. Pomocí jemných drážek na dvou delších okrajích se totiž dají spojovat do větších celků až do jakéhosi šestiúhelníku složeného ze šesti trojúhelníčků, tzv. hexatonu. Ten má cenu přibližně stovky zlatých mincích, vyvažuje tedy pořádně napěchovaný váček.

Rokem založení Eldebranské říše přestaly platit staré pořádky a bylo třeba postavit vše od začátku. Tedy i eldebranská ekonomika potřebovala nějaké platidlo a ježto starých dobrých atonů nebylo dost, aby pokryly potřeby celé říše, bylo třeba začít razit platidlo zcela nové. Technologie výroby atonů byla v té době již zřejmě nenávratně ztracena, a tak bylo třeba přistoupit k jednodušším metodám ražby.

Vznikl tedy eldebranský edher, měna mimořádné kvality a jemné kresby. Tehdy také došlo k prvnímu rozdělení platidel na zlaté, stříbrné a měděné, neboť lidé potřebovali i mince malé hodnoty, jimiž by platili drobné věci denní potřeby.

Po rozpadu Eldebranské říše na malé státečky se edhery ještě nějakou dobu v některých státech používaly, ale byly často nahrazovány platidly jinými, o nichž dnes už moc záznamů nemáme a většina se jich nedochovala, protože později se všechny mince sbíraly a přerážely na jiné.

První zmínky o zavádění celních poplatků se datují do období rozpadu Eldebranské říše. Méně prosperující a chudší státy se tehdy začaly bránit přívalu levného zboží od svých bohatších sousedů, ale také cizinců z řad elfů, trpaslíků, hobitů či např. nunmejců. Po zániku Velkého království se stala celní politika opět aktuální. Čtyři království a Plavena se snažily chránit své národní trhy a vlastní řemeslnou a zemědělskou výrobu mnohdy přemrštěně vysokými sazbami. Během Obchodní války se stala celní politika ničivou zbraní s dalekosáhlými důsledky. Na mnohé druhy zboží platila prohibice, jejich dovoz byl zcela zakázán. Když se po skončení Obchodní války situace stabilizovala, vznikl na základě Rilondské celní deklarace jednotný celní systém. Ten se v současné době ukazuje již jako zastaralý a dále nevyhovující. Z každé ze zúčastněných stran se ozývají námitky, deklarace je všemi neustále obcházena a vše směřuje k zavedení národních celních systémů. Vybírání cla se neomezuje jen na hranice jednotlivých království a jejich dálav. Na území Danérie a Plaveny vybírají mnozí zdejší šlechtici na svých panstvích clo či část dováženého zboží od svých sousedů, aby tak obohatili své soukromé pokladny. Výše těchto poplatků jsou různé a většinou přemrštěné, což často vede k ostrým diplomatickým střetům a někdy i ozbrojeným konfliktům. V Keledoru zase platí obchodníci tzv. městské clo. Tzn. platí poplatky každému městu, v němž hodlají prodávat své zboží a jehož nejsou občany. Keledorští obchodníci řeší tento problém tzv. mnohoobčanstvím, kdy si za úplatu kupují občanství ve více městech. Další formou cla je tzv. clo průchozí, které je vybíráno v případě, že je zboží pouze převáženo přes nějaké suverénní území či je zde na čas uskladněno (pro tuto možnost je zvláště v Keledoru zbudována síť meziskladů, s dokonalým servisem pro obchodníky a jejich karavany). Výše tohoto cla je 2 až 5% z hodnoty zboží, je-li hodnota sporná, je povolán znalec (nutno podotknout, že tyto osoby jsou neslavně známé pro svou úplatnost). Mimo lidí vybírají clo také trpaslíci, při vstupu do jejich podzemních měst. Před finančními částkami upřednostňují vždy několik nejlepších kusů dováženého zboží, které vnímají jako dar, jehož kvalita a cena předurčuje další průběh obchodu. Elfové, skřítci a další rasy dovážející své zboží na území Čtyř království a jejich dálav snášejí celní politiku s menší či větší nelibostí, ale zatím nesáhly k žádným protiopatřením. Na Taře také existují výjimky (Rilond, Minkor, Athor a několik menších lidských sídel na hranicích Dálav), kde pro zboží ostatních ras clo neplatí.