Asterion - fantasy svět pro RPG > Vzestup temných bohů

Vzestup temných bohů

Stoupání na Horu Poznání

Ještě neujdeme ani pár metrů a už se nám v mysli rozjasní první vědomost. Bohové na Asterionu existují. Jejich projevy se dají vysledovat všude kolem, a to z mnoha nepřímých a několika přímých náznaků. Kdyby neexistovali, proč by v ně jinak lidé věřili? Kdyby neměli moc, proč by je následovali kněží a mniši, nechávající si svůj život svázat pravidly a obřady, jen aby blíže pochopili svého boha? Kdyby se o lidi nestarali, kdo by to za ně udělal? Kdo by ukázal, co je a není správné? Ano, bohové na Asterionu existují, ale nejsou zde jen ti, kteří mají na mysli dobro světa a prospěch tvorů na něm žijící. Vedle nich, v temných stínech, stojí nespočet dalších, jimž se zachtělo okusit moc a život na výsluní. Jejich pozemský život nedokázal naplnit jejich potřeby a touhy a někdy je i odsoudil k těžkým trestům v záhrobí, až si před Lamiusovým soudem vyslechnou, jaké ovoce přinesly jejich pozemské skutky. Rozhodli se raději zvolit život psanců na útěku, kterým neustále hrozí nebezpečí od dobrých bohů a bytostí jako jsou sarífágové. Jejich provinění se tím ještě zvětšilo, ale nač přemýšlet o možném pádu a krutých trestech, když před nimi leží moc ve své vlastní nahotě, v nejsurovějším stavu? My o nich nyní víme, vidíme sedmnáct dobrých bohů, jak jejich zář ochraňuje Asterion a vidíme nespočet temných stínů, jak se snaží tento svit ukrást a prohlásit za vlastní.

Stoupáme dál, cesta ještě není nijak příkrá. V našich hlavách se začíná odříkávat příběh dávné legendy, čtený hlasem mnichů ve svitu několika svící. Jak slova plynou, skládá se obraz dávné události, kdy na Asterionu vládli dva krutí bohové, vzývaní národem korullů. Z víry jejich poddaných a zoufalství lidí na umírající Arvedě se jako z mlhy začíná vynořovat panteon nových bohů. Postupně, jeden po druhém se objevují, až jich je sedmnáct. Slyšíme hlas Stvořitele vesmíru a vidíme, jak jim vkládá do rukou moc nad jednotlivými principy - nad životem a smrtí, živly, řemeslem a uměním, láskou a bojem, mládím a stářím a dalšími. Všech sedmnáct přijde ke stvořiteli a pokloní se mu, přijme svůj úděl a odloží svou vůli. Neboť to je podmínka, předpoklad jejich úřadu, aby cokoliv, co učiní, nevzešlo z jejich srdce, ale ze srdcí věřících a kněží. Od této chvíle už se nemusí lidské životy slepě řídit principy světa a vesmíru, jsou tu bohové, k jejichž sluchu lze volat slova dožadující se spravedlnosti. Poprvé po eóny a eóny je možné pozměnit chod bytí, najít slitování a pochopení pro lidskou slabost. Sedmnáct bohů bdí nad světem a je připraveno mu pomoci, jakmile o to požádá.

S dalšími kroky zjišťujeme, že tmavé stíny odpadlíků nemají zdaleka tak ušlechtilé pohnutky. Ne nadarmo se jim začne říkat temní bohové, protože jejich vlastní prospěch je pro ně to nejdůležitější. Lidé, jež v ně věří, jsou především zdrojem jejich moci, na jejich utrpení a potřebách příliš nezáleží. Mnoho z temných bohů však raději ukazuje svou laskavější tvář, jelikož své věřící a kněze potřebuje. Z jejich víry si buduje štít, který je chrání před dotírajícími a pátrajícími sarífágy. Každý jeden z nich odmítl Lamiusův soud, základní z principů světa, kde je každá duše po své smrti souzena za skutky, jichž se dopustila během pozemského života. Jeden ze Sedmnácti bohů váží skutky zemřelých, a podle jejich zabarvení posílá jejich duše do krajin Vnějšího světa, aby zde odpykaly svůj trest či přijaly odměnu, dokud jim nebude umožněno vtělit se zpět na Asterion. Čas od času řadu čekajících, táhnoucí se Stínovým světem snad do nekonečna, opustí temný stín člověka, který není schopen podívat se svému svědomí do tváře a nebo touží dál pokračovat ve svém životě. Někdy si jej vznášející sarífágové všimnou hned a zařadí jej zpět do zástupu, jindy se mu daří unikat a utéci velmi daleko. A na svém útěku vnukává myšlenky dosud žijícím lidem, našeptává jim a hledá ty, jenž by mu sloužili a uctívali ho. S každým získaným věřícím jeho moc roste, jeho podoba ve Stínovém světě se mění a stává se pro sarífágy hůře polapitelná. Tak vzniká temný bůh.

Zdá se, že se ochladilo, ale ještě nejsme zdaleka tak vysoko, aby se to dalo přičíst na vrub horskému podnebí. Ne, jsou to myšlenky na temnotu a zlou vůli temných bohů, která soudného člověka děsí a svírá. Kdyby každý mohl vidět do jejich myslí, jistě by se nikdy nepřidal k jejich příznivcům. Chvíli o této myšlence přemítáme, a pak se musíme usmát vlastní pošetilosti. Lidé se nerozhodují jen podle svých zkušeností a mnohdy si vybírají špatnou, ale snadnější a rovnou cestu. Jejich slabost a nedostatek víry je přivádí k těm, kteří je dokáží posílit, ukázat jim, že nemusí být tak malí, jak se jim vždy zdálo. Stačí jen porušit jedno, dvě pravidla, dělat věci, jichž se ostatní neodváží. Proč neobrátit svou slabost v sílu a nevyužít slabosti jiných. Ano, lidé mají vlastnost se učit, ale zároveň jsou nepoučitelní. Proto temní bohové sílí, z víry si staví ve Stínovém světě obrovské a hrůzné paláce, jejichž zdi jsou na metry tlusté a na jejichž hradbách hlídají strašlivé příšery. Ani sarífágové nemohou proniknout dovnitř, a tak jen z povzdálí sledují narůstající moc temného boha, mohutné věže vyrůstající k černé obloze a bezedný příkop lemující palác. Jenže oni jsou trpěliví a ví. Ví, že každá sláva jednou pomine a i ten poslední temný bůh bude muset zase utíkat. Jeho palác se začne hroutit, jak ho budou zrazovat a opouštět kněží a věřící, příšery utečou pryč a on zůstane sám, napospas sarífágům. Stačí ztratit víru svých vyznavačů a z temného boha je zase ustrašená lidská duše, jenž bude brzy lapena a dovlečena k Lamiusovu soudu. Tak končí temný bůh. Naše poznání je už velké, ale množství věcí, jenž musíme ještě pochopit, je mnohem, mnohem větší. Musíme se na chvíli zastavit a oddechnout si, neboť cesta vzhůru je namáhavá a silami je třeba šetřit. Jen ti nejvytrvalejší dosáhnou vrcholu. Myšlenky se začínají třídit a nyní už vidíme, že každý z bohů, ať už září v Sedmnáctce nebo vrhá stín mezi temnými bohy, má své hranice, za něž nemůže a kam jeho schopnosti nesahají. Nikdo z nich nedokáže obsáhnout vše, co jest a co bylo.

Nyní si teprve všímáme toho, že Lamius je dvojjediný bůh a Finwalur je šestijediný, kdy jeden princip zastupuje více bohů, kteří jsou zároveň jedno a zároveň každý sám individualitou. Čerň stínů temných bohů už není stejná, jedna je sotva víc než odstínem šedé a jiná samou esencí tmy. Z ní lze poznat, jak dlouho už temný bůh působí na Asterionu a jak hluboko pronikl do vědění o fungování světa. Neboť začátečníci mezi nimi ještě neví, co si s náhle nabytou mocí počít. Musí se učit, co a jak je třeba udělat, aby dosáhli toho, co chtějí. A také si začínáme všímat toho, že temní bohové se jen málo drží principů světa jako Sedmnáct bohů. Jejich moc je někdy prapodivnou, někdy pochybnou a někdy důmyslnou směsicí mnoha aspektů z různých principů. Zatímco Sedmnáctka navzájem pokrývá celou oblast ušlechtilých potřeb smrtelných lidí a vyplňují hranice mezi sebou beze zbytku, temní bohové si navzájem všelijak konkurují, jejich domény se různě, až chaoticky překrývají a některá místa nechávají zcela bez povšimnutí.

Vydáváme se znovu na cestu. Naše mysl už obsáhla vznik Sedmnácti i temných bohů, známe jejich původ a jejich cíle. Pomalu začínáme chápat, jak velká je boží moc. S každým věřícím, který věnuje bohu svou modlitbu, přinese oběť nebo se účastní bohoslužeb, obřadů a rituálů, se zvětšuje moc boha. S každým knězem, jenž se rozhodl zasvětit mu svůj život a dobrat se poznání jeho úmyslů, se umocňuje jeho postavení. S každým mnichem, který v ústraní kláštera medituje nad vztahem člověka a boha a který je prostředníkem mezi bohem a lidmi, roste jeho síla. Jejich víra je tím, co ho posunuje dál, umožňuje mu více zasahovat do běhu věcí. Z ní čerpá svou mízu, ona je jeho krví, tlukotem jeho srdce. Bez víry není více bůh bohem, je opuštěnou entitou, jenž ve Stínovém světě čeká, až ji dopadnou sarífágové nebo (v případě Sedmnácti bohů) sama odejde dokončit svůj úděl u Lamiusova soudu. Víra, tato síla proudící duchovní sférou a živitelka náboženského života, má mnoho podob. Nejprostší je víra v existenci boha u těch, kteří nespatřili žádný ze zázraků božích nebo jeho vtělení, a mohou tak na jeho bytí usuzovat jen z nepřímých náznaků, kázání kněží a legend. Velmi podobná je víra těch, jimž se bůh zjevil nebo spatřili jeho zázrak a oni se utvrdili ve víře, ale pak už nikdy více neslyšeli jeho hlas. Ti šťastnější se k bohu čas od času dostanou a mohou s ním sdílet myšlenky. Většina z nich však sama nedokáže ovlivnit dobu kontaktu s bohem, v různých, zdánlivě náhodných okamžicích u nich dochází k zjevením, vidinám a propojení myslí. Nejvyšší stupeň víry je vyhrazen kněžím a mnichům - víra v to, že je bůh neopustí. Kněží vědí o existenci boha a do jisté míry znají jeho moc. Dokáží s ním navázat kontakt a hovořit, i když vždy nemusí porozumět jeho slovům. Suma všech těchto věr je mocí a silou boha, každý kněz a věřící k ní kousek přidává. Bez nich by nebylo boha a principy světa by znovu zůstaly slepé ke svým dětem.

Naše nohy začínají těžknout únavou. Úbočí hory je čím dál strmější a pohled dolů mění naše vnímání a posuzování věcí. Dřív důležité věci se zdají být malé a malicherné a skutečnosti, o nichž jsme dříve ani netušili, že existují, náhle vyvstaly před námi. Musíme si znovu chvíli oddychnout a nabrat sil k dalšímu stoupání. Moc bohů pramení z víry. Jak se však může projevit na Asterionu? Prostředníkem mezi bohem a světem je kněz. V něm se sbíhají nitky přání a proseb lidí, k němu směřují kajícníci a potřební. On zná nejlépe boží úmysly a je tím, jemuž může bůh věřit. Čím lépe kněz porozumí bohu, tím více moci mu je svěřeno. Zdá se, jakoby se v jeho mysli probouzelo něco, co už tam bylo od početí, ale mělo to zůstat skryto až do osvícení bohem. Vše, co kněz dokáže, je pro něj přirozené, je to jako když se batole naučí chodit. Nemusí přemýšlet nad tím, jak to provést, prostě to udělá. Nesmí však ztratit spojení se svým bohem, on musí být vždy na prvním místě, v popředí všeho, co kněz koná. Neboť moc kněze je u boha a v bohu, on může knězi odepřít vše, co mu dal. K bohu se kněz obrací, když chce použít moc, jenž mu byla svěřena a bohu děkuje a modlí se k němu, aby zůstal v jeho přízni.

Vrchol už se blíží a naše srdce naplňuje radost z toho, že se nám snad podaří dosáhnout toho, co jsme si na začátku předsevzali. Žasneme nad tím, co všechno mohou bohové skrze kněží či kněží díky bohům dokázat. Vidíme rozkvetlé zahrady a obdělávaná pole, jenž plodí potraviny schopné nasytit tisíce a květy divukrásné a silně vonící. Vidíme rozběsněné živly při Velkém zemětřesení, kdy boží moc rve zemi na kusy, jež hltavě polyká moře, a blesky s deštěm bičují vše živé na povrchu. Radujeme se z ostatními při světícím obřadu chrámu v Albireu, kde půda pozemská je povznesena k nebesům a předurčena k vykonání zázraků. Prcháme před temnotou a hrůzou, jenž rozsévají kouzla temných kněží, snažíme se uniknout z města sužovaného morem, prodíráme se zástupy malomocných a krvácejících. Bojujeme bok po boku s mnoha vojáky, kteří řvou a ječí, jejich paže zoceleny nadlidskou silou a jejich tělo prodchnuto božím hněvem.Kráčíme po vodě a letíme ve vzduchu, jsme ptáci a šelmy, pronikáme do prastarých vědomí. Vnitřním zrakem pátráme v myslích cizích lidí, pronikáme do vzdálených světů. Moc bohů je obrovská a my musíme jen žasnout, neboť pochopit to všechno není v našich silách.

Výjevy minulých chvil nás ohromili natolik, že jsme se potřetí zastavili. Stojíme pod vrcholem, zbývá už jen několik málo kroků. Jenže síly se náhle ztratily, odhodlání zmizelo. Přemítáme dál a snažíme se objevit něco, co donutí vyčerpané tělo, aby pokračovalo dál. A náhle zjišťujeme, že moc bohů má další omezení, hranice, za něž nemůže jít. Ani oni nemohou být najednou na více místech, i když jsou schopni se myslí spojit s více knězi. Buď dlí ve svém paláci ve Stínovém světě nebo se mohou vydat mimo něj, ale pak postupně, jak se zvětšuje vzdálenost od jejich domova a krajina je stále více cizí, ztrácejí možnost kontaktu se svými kněžími. Na Asterion, do přírodní úrovně, mohou vyslat své vtělení, to ale musí na své putování vyrazit vždy z míst, která jsou bohu zasvěcena.

Už se nám dýchá lépe, ještě okamžik a můžeme pokračovat v cestě. Přemýšlíme o tom, jestli nás nyní bohové sledují a jestli ano, kteří z nich to jsou a co si o našem počínání myslí. Do hlavy se nám začíná vkrádat myšlenka, že bohové nejsou vševědoucí, jako nejsou všudypřítomní. A že tomu tak skutečně je, nás naplňuje zvláštním uspokojením, jenž by se na jakémkoliv jiném místě na Asterionu dalo pokládat za kacířství. Bohové musí odcházet do Síní času, části Vnějšího světa, kde se ukládá vše, co se odehrálo. Jsou blízko Siomenova paláce, pokud by se vůbec dala nějaká vzdálenost ve Stínovém a Vnějším světě označit za malou. Sem si Sedmnáct bohů chodí získávat informace a sem se vkrádají stíny temných bohů, aby ukradly vědění toho, co jim nepatří. O dění na Asterionu se bohové mohou přímo dozvědět jen skrze své kněží nebo svá vtělení, další možnost kromě Síní času nemají. Spoustu informací mohou sice získat od poutníků procházejících kolem jejich paláců, ale kdo si může dovolit důvěřovat zprávám z druhé ruky? Ani bohové ne.



Sirril

…měsíc zářil zlověstněji, jako nikdy předtím. Tam, kde kdysi laskala vzhlížející oko nádherná modř se nyní přelévaly jedovaté barvy. Jako v zrcadle, až neskutečně upřímném, odrážela se zkáza Asterionu. Byl to smutný pohled, na jednom místě umírat a na druhém svou vlastní zkázu pozorovat.
Terecius, Tryzna za Asterion

 

Charakteristika boha

 

Mnoho lidí rozprávělo s bohyní Sirril ve svých snech a všichni se shodují v tom, že je překrásná, avšak nikdo si nepamatuje její tvář. Vždy přicházela, skryta ve tmách, tajemná a nadpozemská, a právě tak tajemná odcházela. Co si však pamatují všichni je její tichý melodický hlas, který uklidňuje, ale dovede i kárat. Ti nemnozí vyvolení, kteří měli možnost pohlédnout do tváře Paní hvězd, zjistili, že krása duše a postavy je zcela ve shodě s krásou její tváře. Má bělostné líce a souměrný obličej, za který by se nemohla stydět ani leckterá elfí kráska. Božskou však činí Sirril její oči. Jsou jako dvě nesmírně hluboké studny, na jejichž dně se nachází hvězdná obloha.

 

Oblast působení

 

Tak jako Aurionovou doménou je den a lidé se k němu modlí při pohledu na sluncem ozářenou oblohu, vznešená Sirril je patronkou noci. K ní se lidé modlí, když usínají a prosí za klidný spánek a ráno jí děkují za to, že přečkali v pořádku další noc.

Avšak nejen noc, tma a spánek jsou oblastmi Sirriliny moci, je také ochránkyní a patronkou lidského myšlení, duše a osobnosti. Pod její záštitou ze na asterionských univerzitách slovutní učenci snaží pochopit lidskou psychiku. Mistři mágové jí děkují za každou psychicky ovládnutou oběť a modlí se k ní před každým soubojem, při kterém je nutné zocelit vůli. Nejenom lid poctivý Sirril ochraňuje. Nejeden zlodějíček kradoucí se nocí věří, že bez řádné modlitby k ní před každým lupem by zaručeně velmi rychle přišel o své pověstné štěstí.

 

Atributy, barvy, drahokamy

 

I každé malé dítě na Lendoru ví, že černá kočka nosí štěstí a proto se vyplatí se k ní pěkně chovat. Říká se, že ta nejčernější ze všech koček doprovází Sirril na jejích poutích po světě nebo věrně čeká, až se její paní ze svých cest vrátí.

Barvou Paní hvězd je temná modř, tak temná, že se zdá skoro černou. Na tomto podkladu se jak hvězdy třpytí stříbrná, druhá Sirrilina barva. Drahý kámen, který se jí přisuzuje, je lazurit.

 

Sídlo

 

Sirrilin palác leží na místě, které vysoko ční nad okolním světem na nepřístupné hoře Meagrind. V noci se zdá, že palác se svou střechou dotýká hvězd. Podobu tohoto paláce dobře znají všichni lidé, kteří kdy spatřili chrámy Paní hvězd na přírodní úrovni. Jde však o jeho slabé napodobeniny, sídlo bohyně Sirril je mnohem monumentálnější než kterýkoliv z nejslavnějších lendorských chrámů.

 

Historie boha

 

Arveda Sirril poznala jako osobu, která se od zkaženosti okolního světa stáhla do sebe. Za důležité považovala nalézt vnitřní rovnováhu, pátrání po řešení pro všechny ráda nechala jiným. Možná kdyby se jí lidé ptali na radu, řekla by jim, že mnohem více než v laboratořích vyzkoumají ve vlastním nitru, že chtějí-li objevit ta nejhlubší tajemství, měli by spíše než v knihách pátrat v duších ostatních lidí. A nebo by jim to možná neřekla, protože ví, že zjevená pravda se vystavuje hrozbě překroucení a je lepší si ji držet v tajnosti. Když zemřela, vědělo o tom, jak dokázala svým klidem a mlčením přispět k mnoha důležitým událostem, jen pár přátel, kteří se následně stali jejími druhy v Sedmnáctce.

 

Budoucnost boha

 

Sirril a její duchovní jako jedni z prvních pochopí nebezpečí vzestupu nového panteonu. Začnou zjišťovat záměry nepřítele a hledat jejich slabá místa, aby na ně v následujících letech mohli zaútočit. Sirrilina církev bude sice stále poměrně nenápadná a uzavřená okolí, ale do boje s Temnou Desítkou se zapojí velmi aktivně. Sirril bude následovat Auriona po rozdělení Sedmnáctky. Spolu s Alcaril a Finwalurem připraví plán na vyhrocení celé situace v božské sféře, aby donutila všechny bytosti na Asterionu přiklonit se na jednu ze stran. Temná Desítka se pokusí na Sirril mnohokrát zaútočit šířením zlých pověstí, ale kněží i sama bohyně tyto propagandistické řeči zastaví vždy ještě v zárodku. Největšími protivníky bohyně Sirril jsou Šin a Gwi.

 

Vzhled kněze

 

Mnoho poutníků navštívilo chrám, jen nemnohým se podařilo Sirriliny kněžky spatřit. Ty z chrámu vycházejí vždy pouze v noci a nikým nepozorovány procházejí městem. Pomáhají jim v tom jak jejich velké schopnosti v oblasti psychiky a iluzí, tak jejich řádový šat. Ten má tmavomodrou barvu a je ušit z hedvábí. Jeho střih je vzdušný a uvolněný, v pase je roucho přepásáno stříbrným opaskem. Na nohou nosí obuv podle podnebí, v jakém se nalézají, ale vždy podšitou jemnou kůží, která jim umožňuje velmi tichý pohyb.

 

Typy kněží

 

Sirrilin řád se skládá převážně z kněžek, což je podle regulí řádu dáno větší dispozicí žen v psychické magii, síle mysli a větší schopností žít podle striktního církevního řádu. Pokud tedy potkáte muže, který je Sirriliným knězem, můžete si být jisti, že jde o muže velmi nadaného a velice pečlivě vybraného. V tomto řádu se také neexistují poustevničtí mniši ani putující kněžky. Je to dáno uzavřeností řádu vůči okolí i absolutním otevřením kněží mezi sebou navzájem. Proto pokud potkáte duchovního Paní hvězd mimo zdi kláštera, jistě jde za svým, představeným mu uloženým tajným úkolem.

 

Povinnosti a zvyky kněze

 

Nejdůležitějším znakem všech Sirriliných kněžek je utajení a naprosté nevměšování do záležitostí, které se přímo nedotýkají řádu. Povinností každého kněze je informace shromažďovat, ale nikdy nesdělovat vnějšímu okolí. Také při zhodnocování této informace musí být nestranný a dalo by se říci bez citů. Proto se všichni kněží učí již od vstupu do řádu skrývat své pocity, až by se skoro zdálo, že ani nejsou lidmi. Opak je však pravdou, velmi soucítí s každým, kdo je požádá o radu či pomoc.

 

Schopnosti kněze

 

Cílem již zmíněných cest kněžek do města není zabezpečování chodu kláštera, to obstarávají světští sluhové, ale je to sbírání informací. Nikým neviděny a neslyšeny se pohybují po městě a naslouchají. Žádná rozmluva pro ně není dost utajena, žádné tajemství před nimi není bezpečné. Vždyť dokáží číst myšlenky a sny lidí, a tak zjistit i to, co by lidé nikdy sami neřekli a na co by se někdy báli dokonce jen pomyslet.

Většinu informací však ani nepotřebují zjišťovat touto namáhavou a někdy i riskantní cestou. Lidé je sami přicházejí do chrámu prosit o radu a vysvětlení svých snů, sami se svěřují s problémy a dostává se jim zde rady i pomoci. (Člověk, žádající o radu, otočen ke stěně šeptá své problémy a neviditelná postava za ní mu odpovídá, celá zpověď je velmi mystická a tajemná.) Pokud lidé něco nevědí, zeptají se některé kněžky duší Vnějšího světa. Nadarmo není jejich patronkou bohyně tajemství. Kněžky jsou mnohem výkonnější než většina výzvědných sítí, není mnoho věcí, o kterých řád kněžek Paní noci neví. A co je ještě podstatnější, nikdo neví, jak mnoho toho ony vědí. Sirrilin řád své znalosti a vědomosti nikomu nesděluje, vše je uschováno za neproniknutelnou hradbou tajemného mlčení. A také oficiálně nezasahuje do veřejného dění. Jejich politika nevměšování je porušena jen v případě, že se dozvědí o ohrožení samotného řádu, pak řeší problémy velmi razantně. Nikdo by nečekal, jak silnými protivníky mohou Sirriliny kněžky být. Jejich mírné vystupování, zdánlivá bezkonfliktnost a jistá éteričnost maskuje osoby velmi zběhlé v psychickém souboji. Avšak dojde-li k nejhoršímu, dokáží velmi dovedně používat tenké dýky, které nosí skryté pod svým oděvem.

 

Rituály a svátky

 

Modlitby k bohyni Sirril jsou recitovány vždy šeptem nebo polohlasným zpěvem. Jde o opakované mantry sloužící k uklidnění vlastní duše, obraně před strachem a otevření vlastní mysli bohyni. Kněžky, které zpěvavým hlasem pronášejí své modlitby, jsou schopné odpoutat se od svého pozemského těla a cestovat po Stínovém světě. Dokáží takhle také přestát nepřízně počasí či mučení. Ještě nikdo nepřišel na to, jak tuto obranu překonat. Tajemství ukrytá v myslích Sirriliných kněží jsou opravdu bezpečná. Svátky zasvěcené této bohyni jsou spojeny se zatměním měsíce, dále je slavena nejdelší noc v roce a další významné noci.

 

Struktura církve

 

Hierarchická struktura Sirriliných kněží kopíruje starý arvedanských systém, tak jak je popsán v kapitole o církevní hierarchii. Neexistuje zde však rozšířené povyšování podle počtu let strávených v řádu. Postup v hierarchii probíhá podle schopností, síly víry a psychické kondice. Všechny hodnosti jsou utajené a také konání sněmů a shromáždění není obecné známo.

 

Církevní budovy

 

Víra v bohyni Sirril je rozšířena prakticky všude tam, kde se začali usazovat lidé z Lendoru při své kolonizaci. Nejrozšířenější a nejpevnější však zůstává stále na starém kontinentě. Zde stojí Sirrilin chrám v každém větším městě a obec, která její chrám nemá, nemůže doufat, že někdy dosáhne nějakého většího významu.

Chrámy této bohyně jsou vznešené vysoké budovy vystavěné z černého kamene, s mnoha vysokými štíhlými věžemi. Jejich půdorys je nesymetrický s mnoha výklenky a průchody do přilehlých chrámových objektů. Okna nemají žádná, avšak vchodů do chrámů je mnoho. Kromě hlavní brány z černého dřeva se stříbrným kováním ve tvaru hvězd, která je vždy orientována na západ, existuje ještě nespočet menších či větších, ale většinou tajných vchodů do těchto svatyň.

Při vstupu do každé z těchto budov se návštěvník okamžitě ponoří to tmy prosvětlované pouze paprsky bledého světla, lámajícího se v desítkách zrcadel, pověšených vysoko na stěnách. I když je venku poledne a žár, zde vládne přítmí a chlad. Na rozdíl od rušivého reje na druhé straně zdí, zde vládne klid až nepřirozený, žádné rychlé kroky či prudké pohyby, žádný hlasitý smích anebo hovor. Ještě jedna věc útočí na smysly každého příchozího. Je to prapodivný šepot a tichý zpěv ozývající se ze všech stran. To prosebníci a kněžky polohlasně pronášejí své prosby k mocné bohyni v prostorách hlavní síně. Další církevní místnosti jsou veřejnosti uzavřeny a jen málo lidí je mohlo spatřit. Od nich však víme o labyrintu chodeb a místností, které se zde nacházejí. Ještě větší labyrint se nalézá pod chrámem. Jsou zde desítky chodeb ústících ve sklepeních mnoha okolních měšťanských domů. Uprostřed sklepního labyrintu se nachází utajovaná místnost s poklady, jež nashromáždily kněžky za celou existenci chrámu. Jeho hodnota není v zlaťácích a drahokamech, ale v desítkách vzácných magických předmětů.

 

Příznivci

 

Všichni hvězdáři, co jich na Lendoru je, vroucně uctívají Paní hvězd. Dále lidé se sklony k tajemnu a mystice, ať již poctivci či lidé skrývající se před zákonem. Zkrátka všichni, kteří raději než zřejmé volí to nevyřčené a skryté ve stínech.

 

Ruce Sandol Kah

"…any pánem svým dokonale ovládány jsou, by přání jeho nevyslovená bez meškání plniti hleděly. I zdá se, že toliko škoditi lidem způsoby všemožnými pařáty tyto nečisté dovedou, však věcí prospěšných od nich se dočkati nelze…"
Aby posílili svou již tak značnou moc, přivolávají kněží Sandol Kah ze Stínového světa bytosti stejně odporné, jako jsou oni sami. Říká se jim ruce Sandol Kah, nebo též ruce utrpení, a na první pohled snad ani tvora nepřipomínají. Vypadají totiž jako pár rukou, které někdo usekl kousek za zápěstím a potom spojil asi dva metry dlouhým konopným provazem. Ve skutečnosti však jde o velmi zákeřnou, rychlou a smrtící nestvůru, jež umí člověka vždy překvapit nějakou špatností. Vzhled těchto rukou je odporný, místy zahnívající kůže má popelavě šedou barvu a je pokryta velkými bradavicemi, mokvajícími vředy, jizvami a otevřenými ranami, ze kterých pomalu vytéká černá krev a hnis. Dlouhé zubaté nehty vypadají, jakoby se za nimi schovávala stoletá špína. Jsou však nečekaně ostré a když někoho podrápou, tak si dotyčný může být jist, že se hluboké rány budou hojit neskutečně pomalu a se spoustou komplikací. Přenášení různých nemocí a otrav je vůbec silná stránka rukou utrpení, umějí toho však mnohem víc. Mohou poměrně rychle létat vzduchem a protáhnou se i poměrně malou škvírou. Mohou svému pánovi nosit různé předměty, ale díky své síle snadno zvednou za límec dospělého člověka a odnesou jej někam, kde nebude na obtíž. Při jednáních visí ve vzduchu jako tichá hrozba, občasným bouchnutím do stolu, lusknutím prsty či jiným gestem zdůrazní podstatné pasáže v řeči svého opatrovníka.

Každý starší kněz má právě jeden pár rukou Sandol Kah, které mu slouží a poslouchají pouze jeho. Není známo, že by se na Asterionu vyskytoval ještě jiný tvor schopný přivolat a ovládnout tuto zvláštní myšlenkovou bytost. Naproti tomu kněžím Sandol Kah to nečiní nejmenší problémy a po velmi krátkém čase naučí své nové ruce reagovat nejen na hlasitě vyslovené povely, ale také na myšlenky. Většinu času jsou ruce obtočeny okolo pasu kněží, nebo jim visí přes rameno. Z této polohy však mohou vyrazit naprosto nečekaně a jejich rychlost a síla překvapí každého, kdo by se jim připletl do cesty. Po smrti kněze se ruce vrací zpět do světa Stínu, odkud mohou být přivolány některým z jeho následovníků.

Ruce Sandol Kah jsou kněžím užitečné i v boji. Mohou drápat, škrtit silnými prsty nebo pevným provazem, kterým jsou spojeny. Umějí také přitisknout protivníkovy ruce k tělu a tak jej znehybnět. Jsou zákeřné, rychlé, silné a už jen z jejich vlhkého doteku se některým lidem může udělat nevolno. To však ještě nic není proti neuvěřitelně pestré paletě různých chorob, které přenášejí. Obrana proti nim je těžká. Hbité ruce se těžko zasahují a když útočíte na jednu, druhá se zákeřně přiblíží zezadu a může vás i uškrtit. Asi nejslabším místem je provaz, který je spojuje. Přestože je nečekaně pevný, jde přeseknout a pokud se to podaří, ruce přestanou spolupracovat a jednají každá za sebe. Z jedné silné bytosti se tak stanou dvě slabší, se kterými si už zkušenější bojovník umí poradit.